9. den 26.7.2009 Dalsnibba
Balestrand – Dragsvik – Hella – Sogndal – Skei – Innvik - Stryn – Hjelle – camp Dalen Gaard
Nevím, jestli jsme spali rychleji než obvykle, ale tradičně jako první se budím kolem osmé a tak abych nerušil ostatní, odcházím provést dokonalou očistu, která je pocitově výrazně 
příjemnější než ta na Hardangerviddě. V kuchyni vařím dostatek vody, aby přátelé měli ihned po radostném vyskotačení ze spacáků k dispozici čaj a kafíčko. Celé ráno také nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak se nám zde včera zpočátku příliš nelíbilo a zůstali jsme jen kvůli tomu, že se nám již nikam dále nechtělo. Ochudili bychom se tak o kus překrásné severské noci na břehu úžasného Sognefjordu a nejspíš i o poměrně velmi komfortní zázemí, který nám tento nenápadný a doposud i nejlevnější kemp poskytuje. V poklidu tedy snídáme, balíme a na osmikolovém univerzálním přípravku spoutaném prádelní šňůrou dosušujeme teď již opět čisté, aviváží vonící prádlo. Já se ještě jednou vracím k vodě a loučím se s králem fjordů, ze kterého za ranního odlivu vybírám ty nejpěknější oblázky, které se mnou pojedou domů. Při 
návratu, který oddaluji snad ještě více než včera, cítím to, čemu se asi říká sladkobolnost, a slibuji si, že se na tohle místo někdy vrátím se svými dětmi. Vzhledem k tomu, že podle všech indicií žádné potomky asi nemám, to v současnosti není závazek nikterak neřešitelný.
Obloha nad námi již opět jeví známky oblačnosti, kterou bych leteckou terminologií označil jako „šest desetin“, ovšem z vnitrozemí na nás vykukuje „azuro“, a já jsem moc rád, že si tohle moje povídání pouze čtete, neboť naprosto netuším, jak bych vám vysvětloval, kde je tady nějaké to vnitrozemí… Někdy po desáté otáčíme klíčky v zapalování a v nedaleké balestrandské pekárně doplňujeme chleba, což je v těchto zeměpisných šířkách dost loterie, neboť běžně j
e k dispozici i osm druhů (vizuálně naprosto identických) a jako „ten náš“ chutná vzdáleně pouze jeden. Po objetí asi tří kilometrového zálivu, který se přesto jmenuje Esefjord, se v Dragsviku naloďujeme na trajekt, který po chvíli opouštíme na výběžku zvaném Hella, a po „pětapadesátce“ se šouráme východním směrem na Sogndal, kde odbočujeme severně na silnici č.5. Čeká nás první z 5-ti i více kilometrových tunelů, jejichž průjezd není příliš zábavný za normálních podmínek, natož pokud u toho máte civět do koncových světel kamionu. Když se po tomto zážitku ze spoře osvětlené díry konečně vynořujeme na denní světlo, zažíváme pro změnu zcela jiné rozpoložení, než se kterým jsem se potkal dnes ráno. Tohle se jmenuje „smíšený pocit“, bydlí kousek za výjezdem z tunelu a radost z pohledu na slunečními paprsky zalité 
údolí kompenzuje mýtem 180 NOKů. S tím jsme tak nějak nepočítali… Zastavujeme u muzea ledovců a smutek zaháníme sběrem pěkně vyvedených prospektů, ve kterých zjišťujeme, kterak se nejlépe dostaneme na dosah největšího evropského ledovce Jostedalsbreen. Všechny varianty, které by stály za to jsou ale pro dnešní den časově neschůdné, a tak po pár kilometrech alespoň odbočujeme k chatě Brevasshytta, od které je to pár kroků k jezeru Brevatnet, za nímž pózuje ledovcový splaz Bøyabreen, obklopený zcela neodmyslitelnými vodopády. Jsme poněkud zklamáni, že namísto krystalické modři spatřujeme vcelku nevzhlednou masu špínou pokrytého sněhu a ledu, kterou bych očekával spíše někde na Ostravsku, proto po chvíli 
pokračujeme dále na sever. Hned za zatáčkou se opět noříme do tunelu, tentokrát o délce 
Podél jezer Langvatnet a Djupvatnet dosahujeme odbočky na hlavní atrakci dnešního dne. Po zaplacení mýta vyrážíme na možná největší rallye celého našeho norského tažení a po převážně šotolinové klikatící se cestě stoupáme o další skoro půlkilometr až na vrchol Dalsnibba v nadmořské výšce 
Máme vcelku štěstí na počasí a tak se snažíme nevnímat okolní hordy lidí a pořizujeme spoustu fotek Geirangerfjordu i okolí. Popisovat fantastické výhledy z tohoto místa nebudu, neboť moje vyjadřovací schopnosti na to zkrátka absolutně nestačí. To se prostě musí vidět. Jdeme se podívat i na jezero Fossvatnet a uprostřed sněhového pole dostáváme úžasný nápad. Robert ochotně jde pro mrkev a my si tak koncem července můžeme s dětskou radostí postavit nefalšovaného sněhuláka. Trávíme zde necelou hodinu a protože ani o půl sedmé večer to nevypadá, že by zde turistů ubývalo, vracíme se k autům a velmi obezřetně se pouštíme zpět na silnici č.63, která se ještě před 1/4 hodinou klikatila hluboko pod našima nohama. Zahýbáme doprava směrem na 
Geiranger a s již tak dost zahřátýma brzdama se na
