12. den 19.7.2009 Laksfosen, Svartisen a Polarsirkelen
Trofors – Mosjøen - Mo I Rana – Svartisen - Polarsirkelen - Storjord - camp Medby
Přes pozdní odchod do spacáku se budím ještě před osmou a oslepující slunce kontrastující s jasně modrou oblohou je po ránu moc příjemným šokem. Teprve nyní si uvědomuji
neskutečnou krásu tohoto místa jen pár desítek metrů od asi nejdůležitější skandinávské silnice s úžasným výhledem na řeku Svenningdalselva s pozadím nedalekých zasněžených svahů. Teploměr ukazuje sice „jen“ 
zatím zřejmě nejpohodovějších snídaní se vcelku rychle balíme. U toho myslím na „naše“ včerejší stopaře, kteří na nás už určitě čekají za nejbližší zatáčkou, a protože potravinových zásob již značně ubylo, likviduji velkou kartonovou krabici od jakýchsi nudlí. Pavel bohužel asi nepochopil původní účel mého konání (v případně rozmaru vzít nějakou šikovnou stopařku), takže nově vzniklé místo je záhy vyplněno Kořínkovic dvoupokojovým stanem. Těsně po desáté vyrážíme, abychom po dvaceti minutách zastavili u vodopádu Laksfosen. Oproti všem obdobným přírodním výtvorům, které jsme v uplynulých dnech spatřili, se tento dost výrazně odlišuje. Hektolitry vody se zde úzkou průrvou neřítí do několikasetmetrové hloubky, ale v obrovské šíři se prodírají o pár desítek metrů níže a zároveň blíže Atlantickému 
oceánu, vytvářejíce přitom obrovské množství vodní tříště. Hukot, který tyto zpěněné masy ledové vody vydávají je stěží popsatelný a pokud si zde chceme něco sdělit, tak si musíme hulákat přímo do uší. Celá scenérie je ohromující, ovšem na to jsme už si za našeho pobytu v tomto království skal a vody tak nějak zvykli. Co mě ale hlava naprosto nebere je skutečnost, jak se s touto překážkou při svém každoročním tažení vypořádávají lososi. Já bych se v tom určitě utopil…. Poněkud nám dělá potíže celou tuto scenérii dostat do objektivu, neboť na místě k tomu nejvhodnějším stojí hospoda s nepěkným varovným nápisem, ale nakonec se to přece jen „jakžtakž“ daří, takže před jedenáctou opět startujeme auta a po E6 pokračujeme severozápadně a kocháme se krásnou krajinou se spoustou jezer a taky jedním 
osmikilometrovým tunelem. Za naprosto luxusního počasí se po poledni, blížíme k městu s trochu magickým jménem Mo i Rana. Ve skutečnosti se jedná pouze o Mo v komuně Rana, ale asi se jim to zde jevilo málo důstojné, tak to na všech značkách a cedulích uvádějí v té delší variantě. Pravé kolo Oktávky o sobě bohužel opět dává hlasitě vědět, takže provádíme technickou pauzu na STATOILu. Robert odbíhá do místní „Jednoty“ koupit další paměťovou kartu do foťáku a já (i když to vůbec nebylo v plánu) tankuji pár litrů nafty za úžasných 9,99 NOKů. Poněkud mě vyvádí z míry stav počítadla u vedlejšího stojanu, kde stojí obyčejný Passat a na displeji právě naskočila již devátá desítka litrů. Trochu frustrovaně si jdu to auto prohlídnout blíže a vše naštěstí vysvětluje čerpací pistole zasunutá v nádrži motorového 
člunu zapřaženém za autem. Při placení zjišťuji, že interiér této benzinky skrývá obchod s velmi širokým sortimentem zboží. Páju nejvíce zaujal koutek se sladkostmi, který je vybaven lépe, než leckterá cukrárna, takže je prakticky rozhodnuto, že se zde cestou zpět budeme zastavovat ještě jednou. Robert se již naštěstí vrací z úspěšného nákupu, a tak se tady příliš nezdržujeme a pokračujeme pár kilometrů do Røsswollu, kde odbočujeme vlevo a dojíždíme až k jezeru Svartisvatnet, které má podivně mléčně zakalenou vodu. Přesto že je stále naprosté „azuro“ a nás čeká výstup k ledovci, vybavujeme se textilně i obuví poněkud dokonaleji, než jak tomu bylo při korzování Risørem. Po chvíli čekání se k nám z dálky začne 
blížit malá osobní lodička řízená poněkud nevrlým dědečkem a před druhou hodinou přistává u malého mola. Protože nám nic jiného nezbývá, platíme požadovanou sumu NOKů a nastupujeme na palubu ne zcela bezpečně působícího plavidla. S dostavivší se druhou hodinou začínám chápat, proč má už tak nahluchlý dědeček na uších mohutná sluchátka, neboť startování motoru připomíná túrování dragsteru. Robert na přídi do toho znakovou řečí radostně komunikuje s našimi spoluobčany a my na zádi trneme, kdy se potopíme do vody, jejíž teplotu odhaduji na 
břehu se kolem něj dáváme na výstup k horizontu. To, co se z dáli jevilo jako roztomilá, tiše si pobublávající bystřina, je ve skutečnosti několik set metrů dlouhé vodní tornádo, které si za neskutečného dunění nekompromisně proráží cestu skalní průrvou do jezera. Na místy kluzkém podkladu se do velké blízkosti vůbec neodvažuji, neboť pád do těchto rozběsněných milionů litrů ledové vody by dozajista skončil jediným možným výsledkem a na rozdíl od Preikestolenu bych se ani chvíli neproletěl… Po asi hodinové procházce zvrásněným, výlučně skalním a kamenitým 
terénem s množstvím louží dorážíme až k jezeru Austerdalsvatnet, za nímž již pózuje namodralá masa ledovce, který v tomto ročním období neúnavně zásobuje vodopád spojující obě jezera. Počasí je i nadále perfektní, i když na obloze přibyla roztrhaná oblačnost. Nebýt zde zastoupeno trojí vodní skupenství, působilo by okolí jako měsíční krajina, ale pro nás je přímo hmatatelné, že i zde, v tomto extrémním a nehostinném prostředí někde skrytě tepe život. Aby se tedy Robertovo osobní přání splnilo stoprocentně, dostáváme od Jitky svolení (vlastně si myslím, že se jí nikdo na nic neptal) a vydáváme se úbočím za cedule s nápisy o nějakém vlastním nebezpečí a postupujeme blíže k ledovci. Znatelně se začíná ochlazovat a tak natahujeme větrovky. S každou další desítkou metrů se ledová hradba stává monumentálnější, až se dostáváme k neviditelné hranici, za kterou by v případě náhle se ulomivšího ledového bloku už opravdu šlo o krk. Pořizujeme nezbytné fotky a vydáváme se na 
zpáteční cestu, kterou v kamenném moři pochopitelně ztrácíme a tak se musíme několikrát vracet z místních „slepých uliček“. Druhé, už poněkud znuděné polovině naší výpravy, čekající na bezpečném místě jezera už je taková zima, že ani nečeká, jestli přežijeme a vydává se na cestu zpět s předstihem. Nastoupané metry teď zdoláváme směrem dolů, takže loď, která po nás přiváží již „druhou fůru“ turistů v poklidu stíháme a v pět odpoledne se již přezouváme do cestovních bot. Robertovi přátelé nás na parkovišti ještě srdečně zásobují spoustou trochu zbytečných informací, což Kořínci řeší odjezdem a my tak nabíráme zpoždění. Pozitivní na tom ovšem je, že se dozvídám o existenci leteckého muzea v Bodø a vybaven moc pěkným letákem přemýšlím nad tím, jak pěti lidem vysvětlím, že se bude měnit zítřejší program. 
Po vzájemném loučení se i my vydáváme zpět na E6, po které se dáváme dále vstříc dnešní poslední atrakci, což je překročení rovnoběžky na 66°33´ severní šířky. V poměrně dost hustém provozu se nám daří náskok bílého auta stáhnout a na onu magickou hranici polárního kruhu dokonce dojíždíme s předstihem ve tři čtvrti na sedm. Naštěstí už víme, že zde zase až tak nic moc zajímavého není, takže nejsme příliš zklamaní. Čekáme na příjezd Kořínků a navštěvujeme místní velkoobchod se suvenýry. Nabídkou nejsem nikterak nadšen a za vrchol nevkusu považuji pěti NOKový poplatek za razítko s datumovkou, které potvrzuje přechod polárního kruhu. 
Loudáme se proto na planinu nad hospodou s úmyslem postavit si nějakého „mužika“, když už tu není ani sníh na sněhuláka. To se ukazuje jako zcela neřešitelné, neboť kam až oko dohlédne je okolí od kamení velmi pečlivě vysbíráno generacemi těch, kteří tu byli před námi. Pořizujeme tedy alespoň povinné fotografie, a protože se nedaří zbudit Matese odfrkujícího v Oktávce, tak již víme, že se zde stejně budeme zastavovat ještě jednou. Přesně v osm vyrážíme doprovázeni železnicí dále na sever s úkolem najít něco na spaní. Přání pánské většiny po noclehu na divočáka je tentokrát přijato, ovšem ukazuje se, že to není až tak jednoduché zrealizovat. E6 v této části Norska totiž nemá žádné odbočky a když už 
se nějaká cesta najde, tak zpravidla vede k nějakému obydlí. Zkoušíme to tedy na odpočívadle u jednoho jezera, ale rovné místo na Kořínkovic hangár pro vzducholoď zde prostě není a rozdávat si to pod širákem s místními komáry naše dámská menšina důrazně odmítá. Smiřujeme se tedy s tipem, který Robert získal při návratu z ledovce, a pokračujeme k v mapě zaznačenému kempu. Nacházíme nepěkný oplocený pozemek s beznadějně obsazenými chatkami, kde se stanaři evidentně nepočítají. To se bohužel opakuje ještě třikrát, až o půl desáté večer pár kilometrů před Rognanem zastavujeme u rozporuplně vyhlížejícího kempu Medby, který je rozhodně všechno, jen ne pěkný. Není zde k dispozici jediný stolek s lavičkou a poplatek 
240 NOKů za auto, stan a dva lidi je taky dost nepříjemný. V ceně je ale perfektní kuchyně, krásné, časově neomezené sprchy a jako bonus božský klid. S ohledem na čas a na skutečnost, že se už skoro všichni vidí v horizontální pozici, to nakonec bereme. Provádíme již rutinní činnosti a k mému úžasu jsou před dvanáctou opravdu všichni uložení k spánku. Já přesně o půlnoci pořizuji dokumentární fotky, a protože jsem za to ztrestán několika komáry, tak se jdu natáhnout také.
