15. den 1.8.2009 Lofoty
Sør Nardmela – Risøyhamn – Liland – Sortland – Stokmarknes – Melbu - Fiskebøl – Svolvær – Henningsvær – Leknes - Nusfjord – camp Flastad
Procitám hodně po osmé hodině a jsem nepříjemně překvapen hustou oblačností, které jsme za poslední tři dny naprosto odvykli. Pavel, který si ustlal kousek ode mne, se sice ze své karimatky odkutálel asi o dva metry a teď vypadá jako roztrhaná rumunská vlajka, ale nejeví naprosto žádné známky života, takže celou situaci vyhodnocuji tak, že je vhodný čas se ještě trochu dospat. Asi se začal projevovat dvoutýdenní spánkový deficit, protože podruhé se budím až po desáté a do čilého, energií nabitého člověka mám hodně daleko. Abych se uvedl do trochu aktivního života a zbavil se písku nafoukaného snad úplně všude, vydávám se použít místní sprchy. Pod proudem teplé vody mě v přítomnosti dalších chlapů lehce překvapuje
mladá Finka, která s výmluvným gestem naznačujícím, že v zázemí tohoto fotbalového hřiště nejsou oddělené dámské sprchy, bez jakéhokoliv ostychu provádí ranní hygienu s námi. Po spoustě těch skalisek, fjordů, ledovců a v neposlední řadě i benzinek je to docela milá změna. Škoda jen, že taky nechtěla třeba umýt záda.... Poněkud zpomaleně chystáme velmi pozdní snídaně a po té vše skládáme do aut. Přesto, že nám dnes ubylo balení stanu, daří se nám jednoznačně nejpozdnější odjezd za uplynulé dva týdny. O půl jedné tedy máváme tomuto krásnému, i když v tuto chvíli 
poněkud zamračenému místu a po západním pobřeží ostrova Andøya se vydáváme na jih. V Risøyhamnu se napojujeme na nám již známou silnici č.82, po které přes mohutný most v Sortlandu přejíždíme na ostrov Langøya. Po hodině jízdy úzkou, klikatou silnicí pod převážně zataženou oblohou si uvědomuji, že se mi opět zavírají oči a tak s Robertem přesedáme a já se budím až v Melbu na ostrově Hadseløya. Začínáme hluboce litovat, že jsme v Sortlandu raději nezvolili delší variantu po souši, neboť na odjezd následujícího, asi deseti kilometrového trajektu zde v dosti nepříjemných podmínkách čekáme přes padesát minut. Po třetí hodině konečně 
vyplouváme na hladinu Hadselfjordu a invazi na Lofotské souostroví provádíme ve Fiskebølu, na ostrově Austvågøya. Po dvou kilometrech na E10 vychytrale zastavujeme na sympatickém odpočívadle a necháváme poodjet obsah trajektu daleko před nás. V uplynulých týdnech jsme si již několikrát všimli časté záliby Norů v provozování amerických aut z šedesátých let. Zde dokonce na vlastní oči vidíme minisraz těchto nadšenců, kteří tady v přítomnosti svých plechových mazlů kempují a piknikují. Všemu vévodí pěkně zrestaurovaná a stylově „vytuněná“ požární stříkačka, jejíž obdoba jezdí po Brně pod vlajkou „Hasičů žízně“.
Protože je již po čtvrté hodině a my jsme konečně na Lofotech, je čas začít aktivně plnit Jitčino osobní přání, což je sehnat nocleh v rorbuer. Jedná se o klasické původní rybářské obydlí částečně na břehu a částečně nad mořskou vodou, dnes samozřejmě přizpůsobeno potřebám turistů. Před naší cestou na sever jsme z mnoha zdrojů slyšeli, že být na Lofotech a neubytovat se v tomto stylovém obydlí je stejná tragédie, jako být v Paříži a nevidět Eifelovku, takže k tomuto úkolu přistupujeme s velikou vážností. Pouštíme se proto na jih do městečka Svolvær, kde se to tímto typem ubytování hemží, ale bílá Oktávka pokračuje dále, 
až po silnici č.816 přes několik jednosměrných mostů sjíždíme do „skutečné“ rybářské vesnice Henningsvær. Cesta je lemována dřevěnými konstrukcemi na sušení tresek, které zde však v tomto období nevisí a proto celá scenérie vzdáleně připomíná naše poněkud málo estetické chmelnice někdy kolem února. Vlastní osada je tvořena dvěma zhruba stejně velkými ostrůvky v polovině přetnutá plavebním kanálem zakončeným umělou hrází, tvořící tak přístav. Jak se již stalo naším pravidlem, míjíme záchytné parkoviště a auta odstavujeme až v zastrčenějším zákoutí prvního z ostrovů. Vodou nacucané mraky halící vrcholy okolních kopců vytváří poněkud 
ponurou atmosféru a tak se raději vydáváme do centra dění, což je zde okolí „ubytovny“ Henningsvær Bryggehotel, kde bychom zřejmě neměli ani na česnekovou polívku. Procházíme tedy několik obchůdků, které ze zdejších, dnes bohužel dost početných návštěvníků mají za úkol vytáhnout co nejvíce NOKů a snažíme se tomuto psychologickému tlaku odolat. To se daří jen částečně, neboť v tretkárně s vlněným zbožím se Robert zamiloval do klasické norské čepice, kterou na výraz úcty kupuje Jitce. Je to sice s podivem, ale oběma to dohromady (Jitce a čepici) vcelku sluší. Bohužel se nám zde nedaří nalézt klasické rorbuer a hlavně 
nabýváme pocitu, že v této lokalitě to nebude z ekonomického hlediska ani nejvhodnější. S pocitem, že jsme zdaleka nevyčerpali všechny možnosti, se tak vracíme k autům, vracíme se na E10 a po asi kilometru preventivně zkoušíme první kemp u pobřeží. Zde jsme šlápli naprosto vedle, neboť se jedná o nocležiště „tichých bláznů“, kterému dominují popravčí a kuchací špalky s nezaměnitelným odérem rozkládajících se zbytků ryb. Takhle si Jitka splnění svého přání nepředstavuje, takže přes dlouhý most na ostrov Gimsøya pokračujeme až na první křižovatku, tentokráte už na ostrově Vestvågøya. Protože se při hledání vysněného ubytování chceme zbavit konkurence, odbočujeme na vedlejší silnici č.815, kde nás za první 
zatáčkou překvapuje neuvěřitelně drzá liška, která uprostřed silnice z okolo jedoucích aut neomaleně somruje nějakou stravu. Vypadá roztomile, ale pěnu u huby ji raději neutíráme a pokračujeme v kopírování pobřeží, které zde tím pádem tvoří na levé straně vřesoviště a mělčiny po odlivu a napravo vysoké štíty hor, které v husté oblačnosti jenom tušíme. V zátoce pod vrcholem Blåtinden konečně nacházíme to, co hledáme. Překrásné, novotou a typickou červení zářící stavení lákají k nastěhování. Při spatření německého luxusního zájezdového autobusu a po vstupu na okázalou recepci si však bez nějakého dalšího zjišťování informací tajně začínám přát, aby bylo obsazeno. Na štěstí tomu tak je a některým z nás začíná docházet, že naplnění dnešního úkolu by se taky mohlo nezdařit. Měníme proto taktiku a v průvodcích hojně zmiňovaný přístav Stamsund vynecháváme a spoléháme se na správní středisko Leknes.
Zde disponují pouze letištěm a třemi kruhovými objezdy, takže nám nezbývá, než se vydat dál k podmořskému tunelu na ostrov Flakstadøya, a zde zkusit štěstí v osadě Nusfjord no konci „bezejmené“, ale krásné silnice kolem jezera Storvatnet, a dále úchvatným údolím do samotné osady. Na rozdíl od ostatních vesnic jsou zde rorbuer opravdu historické, jen poněkud zrenovované pro dnešní zhýčkanou generaci a celkové uspořádání má dokonale evokovat atmosféru doby, kdy slovo automobil naprosto nikdo neznal. Máme štěstí na poslední volnou rorbu pro šest lidí, čímž bychom celou dnešní honitbu za vysněným ubytováním mohli ukončit, když další vyjednávání Jitka poněkud překvapivě zakončuje slovy: „...to jim za to přece nedáme...“, a vracíme se na E10 smířeni s noclehem v kempu. Omluvou budiž skutečnost, že za celkově takto ušetřených 1850 NOKů se v těchto končinách dá pořídit spoustu jiné radosti,
než je jedna noc ve skanzenu.... Po asi třech kilometrech u osady Flastad, objevujeme pěkný členitý kemp, svým profilem připomínající golfové hřiště a protože je již devět večer, tak platíme a na odlehlém místě stavíme stany. V místní kuchyni urychleně vaříme večeře, v průběhu jejichž konzumace se před námi zjevuje zřejmě domácí kouzelná babička s dotazem, zdali nechceme trochu mořských ryb, které oni již nejsou schopni zlikvidovat. Nabídku radostně přijímáme s pocitem, že obdržíme nějakou malou rybičku, aby děti mohli okoštovat, jak taková nesušená slanovodní potvora chutná. Za naši nedůvěru jsme ztrestáni lavorem 
s několika kilogramy zamražené mořské havěti, které si rozdělujeme pro další uchování do našich ledniček. Protože se od západu začíná konečně vyjasňovat, bereme si sebou nějaké ty deky, výbavu proti komárům, proviant a přesouváme se na nedalekou širokou písečnou pláž, odkud stejně jako včera sledujeme úchvatné scenérie, které nabízí toto severozápadní pobřeží. S vědomím, že naše další cesta se bude ubírat již výhradně jižním směrem si užíváme místních, již popsaných fenomenálních světelných podmínek a ještě dlouho po půlnoci si čteme v průvodcích a prsty cestujeme v mapách.
