1. den 18.7.2009 Z Moravy k Baltu
Brno – Senorady – Praha - Petrovice – Berlin - Rostock
Je hodně po desáté dopolední a já s Pašíkem naloženým jak polský zájezdový autobus vyrážím do Senorad pro Roberta. Už teď je mi jasné, že pokud Kořínci nebudou
mít sekeru, tak sraz (původně domluvený v cca 10:30) na Devíti Křížích nestíhám. Roberta nakládám za vydatné dešťové nadílky a vyrážíme až v 11:15. Kořínci zpoždění neměli, a tak rande pozměňujeme až na Naháč před Prahou. Za vytrvalého deště to nemohu příliš hnát, takže sraz opět posouváme až na poslední naši benzinku za Ústím. Díky "nepatrné" navigační chybě na pražské magistrále se náhle ocitáme u Tančícího domu, což rozhodně nebylo v plánu a vytváříme tak další zpoždění. V brutální průtrži mračen tankujeme na Agipu v Petrovicích, které opouštíme v 15:15 opět bez Kořínků. Sraz tentokrát domlouváme někam před Berlín, ke kterému se blížíme, nezřídka využívajíce neomezených rychlostních limitů. Před berlínským ringem se Robert opět spojuje s bílým autem a upřesňuje benzinku, na které se konečně setkáme. To se stále nedaří a já - z místa řidiče - začínám nabývat pocitu, že tentokrát neudělali chybu soudruzi z NDR, nýbrž ti moravští. Záhy se ukazuje, že sice jedeme po
stejném okruhu, ovšem každý v jiném směru.... V 18:30 však konečně dochází k vytouženému setkání na Linumer Bruch za Berlínem, kde samou radostí otvíráme plechovky Birellu a vytváříme první společnou fotku. Času ale není nazbyt, takže záhy startujeme a míříme na Rostock. Kilometry však ukrajujeme velmi svižně, takže si ještě dovolujeme dotankovat v Recknitz Niederung a ve 20:50 na první pokus trefujeme správné přístavní molo, u kterého již kotví monumentální plavidlo společnosti TT-Line se jménem Tom Sawyer na bílém trupu. Se západem slunce se naloďujeme a zatímco se Kořínci ubytovávají ve svých kajutách, my s Robertem objevujeme bezcelní obchod se spoustou zajímavého zboží. Pořizujeme malé občerstvení a jako expediční symbol kupujeme též pirátskou vlajku, se kterou záhy obsazujeme horní otevřenou palubu, 
ze které poté všichni sledujeme procedury nutné k opuštění přístavu, včetně vyplutí samotného. Je to pro nás velmi nevšední zážitek, ale s postupujícím časem - jak se loď začíná nořit do tmy otevřeného moře vstříc švédským břehům - se pozvolna odebíráme na nocleh. Kořínci do svých předplacených kajut, Robert pod stůl do jídelny a já nakonec obsazuji tři křesla ve vstupním vestibulu. Moje obavy z nespavosti se ukazují být naprosto liché, neboť po absolvování 870-ti kilometrů v autě téměř okamžitě upadám do kómatu a spím jako Šípková Růženka.
mít sekeru, tak sraz (původně domluvený v cca 10:30) na Devíti Křížích nestíhám. Roberta nakládám za vydatné dešťové nadílky a vyrážíme až v 11:15. Kořínci zpoždění neměli, a tak rande pozměňujeme až na Naháč před Prahou. Za vytrvalého deště to nemohu příliš hnát, takže sraz opět posouváme až na poslední naši benzinku za Ústím. Díky "nepatrné" navigační chybě na pražské magistrále se náhle ocitáme u Tančícího domu, což rozhodně nebylo v plánu a vytváříme tak další zpoždění. V brutální průtrži mračen tankujeme na Agipu v Petrovicích, které opouštíme v 15:15 opět bez Kořínků. Sraz tentokrát domlouváme někam před Berlín, ke kterému se blížíme, nezřídka využívajíce neomezených rychlostních limitů. Před berlínským ringem se Robert opět spojuje s bílým autem a upřesňuje benzinku, na které se konečně setkáme. To se stále nedaří a já - z místa řidiče - začínám nabývat pocitu, že tentokrát neudělali chybu soudruzi z NDR, nýbrž ti moravští. Záhy se ukazuje, že sice jedeme po stejném okruhu, ovšem každý v jiném směru.... V 18:30 však konečně dochází k vytouženému setkání na Linumer Bruch za Berlínem, kde samou radostí otvíráme plechovky Birellu a vytváříme první společnou fotku. Času ale není nazbyt, takže záhy startujeme a míříme na Rostock. Kilometry však ukrajujeme velmi svižně, takže si ještě dovolujeme dotankovat v Recknitz Niederung a ve 20:50 na první pokus trefujeme správné přístavní molo, u kterého již kotví monumentální plavidlo společnosti TT-Line se jménem Tom Sawyer na bílém trupu. Se západem slunce se naloďujeme a zatímco se Kořínci ubytovávají ve svých kajutách, my s Robertem objevujeme bezcelní obchod se spoustou zajímavého zboží. Pořizujeme malé občerstvení a jako expediční symbol kupujeme též pirátskou vlajku, se kterou záhy obsazujeme horní otevřenou palubu, ze které poté všichni sledujeme procedury nutné k opuštění přístavu, včetně vyplutí samotného. Je to pro nás velmi nevšední zážitek, ale s postupujícím časem - jak se loď začíná nořit do tmy otevřeného moře vstříc švédským břehům - se pozvolna odebíráme na nocleh. Kořínci do svých předplacených kajut, Robert pod stůl do jídelny a já nakonec obsazuji tři křesla ve vstupním vestibulu. Moje obavy z nespavosti se ukazují být naprosto liché, neboť po absolvování 870-ti kilometrů v autě téměř okamžitě upadám do kómatu a spím jako Šípková Růženka.