19. den 5.8.2009 Lillehammer
Otta – Vinstra – Lillehammer – Gjøvik – Hekshusstranda camping – Minnesund – Jessheim – Vormsund – camp Frognerstrand
Rutinní ráno v kempu zakončujeme odjezdem těsně po desáté hodině a v ubíjejícím provozu, který je snad ještě hustější než v okolí Trondheimu se jinak krásným údolím řeky Lågen prokousáváme o 
sem na zahajovacím ceremoniálu mohlo vejít tolik lidí. Asi tady na to Trolové mají nějaké zimní kouzlo, protože tribuny zde momentálně nainstalované by u nás nestačily snad ani na oblastní kolo Porty.... Naši pozornost ale upoutal simulátor umožňující si „projet“ nejprve olympijskou bobovou dráhu a poté sjezdovku v Kvitfjellu. Jedná se velkou bednu na teleskopických nohách, 
do které se vejdou čtyři kusy lidí a po zabouchnutí dveří začíná legrace, zejména pro ty, kteří zůstanou stát venku, neboť řev kaskadérů uvnitř je reproduktory přenášen do exteriéru. Protože jsem už měl tu možnost se v Bødo „svézt letadlem“, přenechávám tuto atrakci ostatním a nutno říci, že je to dobrá volba, neboť při poslechu hysterického kvičení Princezny a Matese prolínaného dost nevybíravým klením Pavla a Roberta se velmi dobře bavím. Po pár minutách se tento stroj hrůzy uklidňuje a klesá na úroveň nástupní plošiny, což mě z opatrnosti nutí kus ustoupit, neboť si nejsem vůbec jist, co všechno z kabiny po otevření dveří vyteče.... Všechny bobisty a sjezdaře je však nutno pochválit, neboť 
s třesoucíma se nohama vystupují samostatně a pouze poněkud nejistým krokem míří na toalety do místních suvenýrů. Po krátkém váhání pořizujeme vstupenky na lanovku, neboť těch asi milion schodů nahoru se nikomu příliš šlapat nechce, a tak po chvíli již špacírujeme po běžeckých tratích nad skokanským areálem. Nemáme však žádný plánek a bohužel ani příliš času, takže pokračujeme k ochozu nad můstky, odkud je fantastický výhled na celý Lillehammer a částečně i na největší norské jezero Mjøsa. 
Z přilehlého lesa do toho intenzivně cítíme vůni hub a tak se do porostu na chvíli vrháme, a to co vidíme nám trochu vyráží dech. Takové plantáže krásných hřibů ještě nikdo z nás neviděl a najednou je nám velmi líto, že sebou nemáme alespoň nevkusnou igelitku, neboť zanechat zde tento poklad považujeme za hřích. Zkouším proto štěstí v místní hospodě, kde je mi místo požadované přepravky nabídnut alespoň malý kýbl, za který jsme nakonec též vděčni. Selektujeme proto ty esteticky nejzdařilejší exempláře a pozvolna se odebíráme na zpáteční cestu. Pánové se rozhodují pro návrat po schodech a dámy s cenným nákladem opět zneužívají lanovky. Za náš statečný pěší výkon jsme odměněni pohledem na trénující skokany ze vzdálenosti 
několika metrů a musím přiznat, že při představě toho, že bych se měl z můstku zpustit osobně, tak na mně jdou mdloby. To bude ale bezesporu zapříčiněno tím, že je léto a tudíž se zde skáče na umělé hmotě. Na sněhu bych to určitě zvládl.....
Tlačeni neúprosným časem a taky hladem se vzdáváme návštěvy zdejšího vyhlášeného skanzenu a vracíme se na E6, která se již před pár kilometry proměnila v „dálnici“ což Pavla v momentálně vedoucím vozidle 
znepokojuje natolik, že raději ignoruje odbočku na Hamar a sjíždí na vedlejší pobřežní silnici č.4, vedoucí do Gjøviku. V místním superhyperbordelmarketu doplňujeme nějaké potraviny a po poklidné silnici č.33 dále kopírujeme západní pobřeží Mjøsy, abychom posléze zastavili v kempu Hekshusstranda, kde neomaleně využíváme místních možností určeným platícím hostům a pořádáme vytoužený pozdní oběd. Protože se ovšem potřebujeme co nejvíce přiblížit hlavnímu městu, soukáme se opět do aut a pokračujeme dále na jih, až u Minnesundu křižujeme E6 a po starám mostě přijíždíme k privátnímu kempu Storenga na břehu kouzelné zátoky. Moc se nám tu líbí, i lodička by šla půjčit, ale nemají zde stolek, na který jsme si již tak 
nějak automaticky zvykli a kuchyně, improvizovaně zbudovaná v přízemí rodinného domu taky nebudí mnoho důvěry. Agresivita komárů, kteří jsou, velmi aktivní ještě před západem slunce nakonec rozhoduje a proto pokračujeme dál. Chvíli zkoušíme hledat další kemp, označený v mapě, ovšem to se naprosto nedaří, což nás dohání k potupným dotazům na benzince, kde se vyjednávač Pavel šokovaně dozvídá, že naše mapy jsou „very, very old“. Nutno dodat, že Kořínkovic sada pochází z ledna a moje, v jistých detailech se lišící z června tohoto roku. Nezbývá nám tedy, než tak trochu nazdář bůh tápat 
jihovýchodním směrem, až se po dalších čtyřiceti kilometrech u obce Oppåkermoen chytáme v Frognerstrand campingu. Je už hodně po deváté hodině večerní, začíná se nezvykle brzo stmívat, mají zde točené pivo a recepční s úžasnýma očima, takže vcelku bez řečí bereme chatky za 350 NOKů a po vybalení nezbytných krámů se na recepci vracíme na škopek. Začíná nám docházet, že se naše skandinávská pohádka nekompromisně blíží ke konci, a tak si za krásného úplňku užíváme pohody bez obvyklého kolotoče stavění
stanů. Zbývá však ještě jedna věc, kterou nikterak obejít nemůžeme a to je večeře. Jitka si zpracování dnešního úlovku pro všechny bere za své, což si velmi pochvaluji a houbový abstinent Robert si klohní jakousi omeletu. Já jen mohu dodat, že smažené hřiby byly „very, very good“. Pod přístřeškem pak ještě kecáme hodně dlouho přes půlnoc, než nás dnešní dávka kilometrů definitivně skolí do postelí.
