14. den 31.7.2009 Vesterály
Narvik – Bjervik – Evenskjer – Sortland – Liland - Risøyhmn – Myre – Myrset – Andenes - camp Bleik
Po sedmé hodině ranní na stan praží slunce takovou intenzitou, že se v něm nedá vydržet. S 
radostí se vrhám do nejkomfortnější sprchy celého našeho tažení, zatímco se na světlo boží vyklubává i Robert. Potvrzujeme náš včerejší plán a v rychlosti balíme a odjíždíme směr Narvik, zanechávajíce za sebou ještě hluboce spící Kořínky. Před devátou již parkujeme u katedrály, která se nám včera nezdařila příliš úspěšně nafotit a chvíli na to utrácíme skoro 500 NOKů za trochu piva a potravin v místní samošce. Opět si uvědomujeme, že chodit zde pravidelně nakupovat musí být opravdu pecka. Hlavní účel návštěvy obchodu se ale minul účinkem, neboť koupit pořádný hrnec se nám mezi rohlíky a mrkví koupit nepodařilo. V turistickém nádobí bez uší mě už totiž vyvařovat příliš nebaví. Vyjíždíme tedy dál s cílem najít nějaké větší nákupní centrum, což nás nechtě přivádí do vilové čtvrti pod dolní stanicí lanovky, odkud se nabízí 
úchvatný pohled na celé město a přístav. Jen lituji toho, že nám opět chybí trochu času, a že se nemůžeme nechat vyvézt až nahoru. V tomto počasí to musí být nezapomenutelný zážitek. Sjíždíme tedy na hlavní bulvár a zde se nám daří najít "opravdový hypermarket", kde Robert kupuje moc pěkný a ještě více drahý kastról na polívku. Je již po desáté a mobilem zjišťujeme, že osádka druhého vozidla právě opouští kemp, takže se vracíme, sjíždíme na E10 a pokračujeme směrem na Harstad. Krátce se tak ocitáme v druhém nejsevernějším kraji Trøms, ale protože se cestou na Vesterálské ostrovy chceme vyhnout v této oblasti již poněkud nespolehlivým trajektům, tak se po překonání mostu přes Steinslandsstraumen obracíme na jih směrem 
na Lødingen. Převážně po pobřeží fjordu projíždíme kouzelným norským venkovem s roztroušenými různobarevnými domy podél cesty. Teď, uprostřed jasného letního dne to zde působí velmi pohodovým a uklidňujícím dojmem, ovšem tu a tam opuštěná obydlí dávají tušit, že dlouhodobý život zde bude jen pro odolné osobnosti, a že mladší generaci přece jen více přitahuje ruch měst. K tomu si jen tak mimochodem uvědomuji, že vlastnictví auta (4x4) zde především v zimě musí být životní nutností. Zahloubán ve svých úvahách tupě pokračuji za velitelským vozem, až mě probírá 
nechceme na Lofoty, provádíme obrat a celou poněkud otravnou atrakci opakujeme. Na následující křižovatce tedy odbočujeme vlevo na silnici č.85, která z počátku kopíruje Gullesfjord a v místě zvaném Langvassbukta uhýbá mezi stádo koz, které přesně na hranici krajů Nordland a Trøms rozvážně přecházející jízdní dráhu. Následuje další tunel a záhy přijíždíme až k Sortlandu, kde na Essu do Pašíka lijeme asi půl metráku nafty. Odtud pak vyhlídkovým tempem pokračujeme po silnici č.82 na nejsevernější Vesterálský ostrov Andoya. Kořínci se nám opět někde ztratili, a tak zastavujeme u dlouhé písečné pláže s krásným výhledem na souostroví Senya s autem viditelně zaparkovaným hned u silnice. 
setkání s bílým autem, které se kolem našeho prohnalo a zmizelo někde v obci Skarstein. Pavel totiž spal na místě spolujezdce a za volantem seděla Jitka.... Naštěstí vše zachránila bystrozraká Pája, která nedopatření hbitě nahlásila, a tak přesně o třetí Oktávka spořádaně parkuje vedle Pašíka podle už známého vzorce Black & White. Omladina okamžitě radostně vybíhá za námi na jinak liduprázdnou pláž a mně se najednou zmocňuje zvláštní směsice pocitů od spontánního nadšení, přes jistou dávku pokory, až po trochu úzkosti z toho, zda se mi to všechno třeba jenom nezdá. Jsem už tak nějak smířen s tím, že se probudím a budu mít ruku v nočníku, ale po té, co se záměrně kousnu do jazyku už naštěstí zůstávají 
pouze ty pocity kladné. Asi půl hodiny tady všichni dovádíme jako o hodně mladší, než je těm nejmladším z nás, když si uvědomujeme, že k dosažení nejzazšího místa naší skandinávské mise nám ještě pár kilometrů zbývá. Utíráme proto nohy od mořské soli a naši plechovou minikavalérii dáváme opět do pohybu stále ještě severním směrem. Do přehrávače vkládám CéDéčko Mascary a po chvíli vjíždíme do městečka Andenes, které se definitivně stává nejsevernějším bodem tohoto našeho letního cestování. Parkujeme u hotelu, který je evidentně mimo provoz a jdeme omrknout místní přístav, na kterém je vidět, že časy své největší slávy má už dávno za sebou. Největší atrakcí zde zřejmě zůstává tzv. velrybí safari, ale jinak tato končina působí velmi ospalým dojmem. 
Kus se vracíme, abychom si ještě zblízka prohlédli největší maják, jaký jsme kdy potkali a rádi bychom si na oslavu našeho putování dali alespoň točené pivo. To za 80 NOKů odmítáme s tím, že zde určitě objevíme nějakou příznivější cenu. U majestátného majáku bohužel žádná nálevna není, a tak korzujeme místním „zábavně-obchodním bulvárem“, kde ovšem s podivem zjišťujeme, že většina obchodů, hotýlků, hospod a barů je uzavřena. Podle spousty trusu racků, v koloniích hnízdících na římsách, komínech a střechách těchto domů se dá vydedukovat, že tento stav je dlouhodobý a zřejmě i neměnitelný. Že je zde nouze o pracovní příležitosti a asi pro některé i o střechu nad hlavou dává tušit i velká cedule na místním internátním úřadu práce. 
Oproti společensky žijících a městským ruchem tepajících přístavech na jihu země to zde působí asi tak, že zde zřejmě potkáváme poslední žijící generaci místních domorodých obyvatel. Celá tato situace je o to překvapující, že se v těsné blízkosti nachází velké letiště, kam se na přistání právě snáší námořní hlídkový P-3 Orion. Trochu zklamáni se couráme zpět k autům a posouváme se k severozápadnímu břehu ostrova do obce Bleik. Cestou musím dvakrát zastavovat, neboť Robert v dáli spatřuje hejno velryb. Po každé se ukazuje, že se nejedná o žádné savce, nýbrž o ostrůvky mezi vlnami vystupující nad hladinu. Naši při tak rozsoudila okolo jedoucí paní na kole jednou kouzelnou větou – „Oko vidí, oko není blbec“. Pokračujeme tedy do Bleiku, kde 
po dnešních asi 
pobřeží s výhledem na Norské moře, ale alespoň pro mě už to navždy zůstane Atlantik. Po umytí nádobí nám tedy začíná nejkrásnější odpoledne, večer, noc, a jak se ukazuje, tak i ráno, do kterého se probudíme. Po všech těch horách, skálách, řekách a vodopádech se dnes chystáme pozorovat jev zvaný jako „půlnoční slunce“ a to na místě pro tento účel jak stvořeném. K ideálním podmínkám už nám chybí pouze lepší termín, ale i tak – více než měsíc po letním slunovratu se máme na co těšit. Teplota moře zde dosahuje 
nestaly obětí v tomto ohledu poněkud chamtivého moře. Slunce, které s roztrhanou oblačností vytváří úžasné barevné scenérie se k obzoru snáší jen velmi neochotně a spíše nad ním jen tak klouže směrem k severu. Hodinu před půlnocí se poprvé dotýká vzdálené hladiny moře a v nás narůstá napětí, zdali to dnes na světě vydrží s námi, či se snad přece jen odebere do svého nočního úkrytu. Pohledy hypnotizujeme životadárnou kouli roztaveného zlata, ale ta se dál noří někam do oceánu a přesně na přelomu července a srpna již vidíme pouze sluneční odraz ve vrchních vrstvách atmosféry těsně nad obzorem. Cítíme zvláštní zklamání, které Pavel překonává koupelí ve slané vodě a já vzpomínkami nejenom na všechny ty, kteří mně v uskutečnění této cesty byli jakkoliv nápomocni, protože už jen za to, na co tady vytřeštěně čumím to určitě stálo za to. Zmítán těžko popsatelnými emocemi, které se mě zmocňují na nejvzdálenějším místě od domova, kde jsem se kdy ocitl, chodím chvíli po pobřeží a snažím se teď již neviditelné slunce přemluvit k opětovnému východu. To se děje až po druhé hodině a to je též signál zamyslet se nad noclehem. Na travou porostlém náspu mezi plážemi proto r
oztahuji karimatku se spacákem a za hučení příboje ulehám k hlubokému spánku.
