5. den 22.7.2009 Stavanger
Oanes - Lauvik – Stavanger – Mortavika – Arsvågen - Skare – Odda - camp Lofthus
Díky drsným motorkářům, kteří si hrají na ranní ptáčata, vstáváme dost brzo a úderem desáté opouštíme kemp. Ještě před tím zjišťujeme, že souběžně s pozvolna ubývajícími zásobami se zmenšují i naše auta, neboť sbalení a opětovné naložení všech našich krámu činí stále větší potíže. Již za půl hodiny se pohupujeme na hladině Høgsfjordu a následně 
směřujeme po silnici č.316 na západ. Za Sandnes najíždíme na dálnici, kde tentokrát platíme mýtné 20 NOKů a už půl hodiny před polednem parkujeme před svatebním salónem v samém centru Stavangeru. Navštěvujeme místní katedrálu, která je nejstarší v celém Norsku a na tržnici se vybavujeme rozličnými zemědělskými plodinami dle chuti každého jedince. Uličkami starého města se dostáváme až ke strážní věži a poté scházíme dolů k přístavu, kde zrovna probíhá jakýsi festival stánků. Vypadá to téměř stejně, jako poutě které známe z domova, jen se dvěma výjimkami. 
Trhovci nemají šikmé oči a v sortimentu jsou houfně zastoupeny ryby a jiná mořská havěť. Prodíráme se davem a občas koupíme nějakou tu místní specialitu. Množství lidí je ale pro pohodové korzování na přístavním molu neúnosné, tak ještě navštěvujeme infocentrum a pozvolna se šouráme zpět k autům. Zde si všímáme značky, která na námi obsazených místech umožňuje parkovat maximálně 15 minut, a tak bez velkého zdržování startujeme a po jedné hodině odpolední město opouštíme. Po E39 míříme na sever vstříc dvěma podmořským tunelům. Nekonečné klesání končí u cedule, která nás informuje, že se právě nacházíme 232 metrů pod mořskou hladinou a že nám ještě pár kilometrů zbývá, abychom na konci tohoto nejhlubšího tunelu na světě mohli opět spatřit denní světlo. Druhý tunel, hluboký pouhých 133 metrů snad ani nestojí za zmínku a tím se ještě před druhou 
hodinou dostáváme do Moraviky, ke které se právě blíží trajekt, který nás za 189 NOKů přepraví do Arsvågenu. Množství dlouhých mostů nám pak ve vytrvalém dešti dovoluje z ostrova na ostrov pokračovat směrem na sever. Tankujeme na Shellce v Aksdalu, a za 29 NOKů pořizujeme místní vynález – „instantní gril“. Protože se nám tady ani trochu nelíbí, pokračujeme po E134 do Skøldu, kde je na Essu o poznání klidnější prostředí a realizujeme něco jako oběd. Ve čtyři hodiny ale začíná opět pršet a tak přes Vindafjord, kde nás ohromuje zaparkovaná ropná plošina a Etne pokračujeme na severovýchod, kde již mokneme tak půl na půl,
neboť notná část cesty vede tunely. Náhle se před námi zjeví impozantní vodopád Langfoss. Na pohled je to uchvacující, ovšem není zde slyšet vlastního slova, neboť voda valící se z výšky 612 metrů do Åkrafjordu nadělá dost kraválu. Když se dostatečně pokocháme, vyrážíme dál a ve Skare odbočujeme na sever. Po pár kilometrech opět brzdíme, tentokrát u 165 metrů vysokého Latefossu. Zjevuje se nám podobná scenérie, ovšem množství lidí a déšť nás po pořízení povinných fotek nutí vydat se pohledat místo na spaní. Po zaplacení 40 NOKů mýtného sjíždíme do Oddy, kde váháme v kempu na břehu jezera Sandvinvatnet. Protože ale trávník připomíná rozsáhlou bažinu, startujeme a pokračujeme dále podél Sørfjordu, na 
jehož svazích se pěstují hlavně třešně. Za zmínku určitě stojí způsob prodeje místních plodin. Podél silnice jsou stánky s ovocem a s kasičkou na peníze, kterou opravdu nikdo nehlídá….
směřujeme po silnici č.316 na západ. Za Sandnes najíždíme na dálnici, kde tentokrát platíme mýtné 20 NOKů a už půl hodiny před polednem parkujeme před svatebním salónem v samém centru Stavangeru. Navštěvujeme místní katedrálu, která je nejstarší v celém Norsku a na tržnici se vybavujeme rozličnými zemědělskými plodinami dle chuti každého jedince. Uličkami starého města se dostáváme až ke strážní věži a poté scházíme dolů k přístavu, kde zrovna probíhá jakýsi festival stánků. Vypadá to téměř stejně, jako poutě které známe z domova, jen se dvěma výjimkami. Trhovci nemají šikmé oči a v sortimentu jsou houfně zastoupeny ryby a jiná mořská havěť. Prodíráme se davem a občas koupíme nějakou tu místní specialitu. Množství lidí je ale pro pohodové korzování na přístavním molu neúnosné, tak ještě navštěvujeme infocentrum a pozvolna se šouráme zpět k autům. Zde si všímáme značky, která na námi obsazených místech umožňuje parkovat maximálně 15 minut, a tak bez velkého zdržování startujeme a po jedné hodině odpolední město opouštíme. Po E39 míříme na sever vstříc dvěma podmořským tunelům. Nekonečné klesání končí u cedule, která nás informuje, že se právě nacházíme 232 metrů pod mořskou hladinou a že nám ještě pár kilometrů zbývá, abychom na konci tohoto nejhlubšího tunelu na světě mohli opět spatřit denní světlo. Druhý tunel, hluboký pouhých 133 metrů snad ani nestojí za zmínku a tím se ještě před druhou hodinou dostáváme do Moraviky, ke které se právě blíží trajekt, který nás za 189 NOKů přepraví do Arsvågenu. Množství dlouhých mostů nám pak ve vytrvalém dešti dovoluje z ostrova na ostrov pokračovat směrem na sever. Tankujeme na Shellce v Aksdalu, a za 29 NOKů pořizujeme místní vynález – „instantní gril“. Protože se nám tady ani trochu nelíbí, pokračujeme po E134 do Skøldu, kde je na Essu o poznání klidnější prostředí a realizujeme něco jako oběd. Ve čtyři hodiny ale začíná opět pršet a tak přes Vindafjord, kde nás ohromuje zaparkovaná ropná plošina a Etne pokračujeme na severovýchod, kde již mokneme tak půl na půl, neboť notná část cesty vede tunely. Náhle se před námi zjeví impozantní vodopád Langfoss. Na pohled je to uchvacující, ovšem není zde slyšet vlastního slova, neboť voda valící se z výšky 612 metrů do Åkrafjordu nadělá dost kraválu. Když se dostatečně pokocháme, vyrážíme dál a ve Skare odbočujeme na sever. Po pár kilometrech opět brzdíme, tentokrát u 165 metrů vysokého Latefossu. Zjevuje se nám podobná scenérie, ovšem množství lidí a déšť nás po pořízení povinných fotek nutí vydat se pohledat místo na spaní. Po zaplacení 40 NOKů mýtného sjíždíme do Oddy, kde váháme v kempu na břehu jezera Sandvinvatnet. Protože ale trávník připomíná rozsáhlou bažinu, startujeme a pokračujeme dále podél Sørfjordu, na jehož svazích se pěstují hlavně třešně. Za zmínku určitě stojí způsob prodeje místních plodin. Podél silnice jsou stánky s ovocem a s kasičkou na peníze, kterou opravdu nikdo nehlídá….My pokračujeme dále a v Lofthusu nás ještě před kempem vítá cedule oznamující, že chatky jsou obsazené. Bohužel už nemáme příliš na výběr a navíc se nám zde líbí, takže s polskou obsluhou dojednáváme pobyt a uprostřed sadu stavíme stany. Dokonce i počasí se začíná lepšit, a tak je odtud překrásný výhled všemi směry s dominujícím vodopádem. V místní výborně vybavené kuchyni vaříme večeři, po jejíž likvidaci následuje již obvyklý večerní program. Poprvé se setkáváme s výraznější aktivitou komárů a tak je nutno po třech dnech natáhnout dlouhé nohavice. Jinak to zde ale nemá chybu a my jsme hodně rádi, že jsme nezůstali ve vodou podmáčené Oddě.
