Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. den     24.7.2009     Vøringsfossen

 

Hjølmo – Vøringsfossen – Brimnes – Bruravik – Voss – Indra Arna – camp Lone

 

  V čistě povlečené posteli se budím jako první a protože vrzáním prkenné podlahy nechci rušit spolunocležníky, tak se už po sedmé hodině odebírám do poněkud ledového potokaObrazek provést ranní údržbu. Za tuto sebetorturu se následně odměňuji pobytem v již opět krásně vytopené obývací místnosti, kde svým blízkým do vzdálené domoviny píšu nějaké pohledy a poté obdivuji místní knihovnu. Mým souputníkům se z jejich pelechů ani po hodině evidentně nechce a tak už dále nečekám a na stolečku před chalupou s krásným výhledem na Hardangerviddu vařím snídani, což přiláká alespoň na potravu natěšeného Roberta. Ten je dost krutě zarmoucen zjištěním, že obsahem krásně vonícího "Loupežnického hrnce" jsou i žampiony (které jako správný myslivec k smrti nesnáší) a svoji porci velkoryse přenechává Matesovi, který pro Obrazekzměnu zkonzumuje v jakémkoliv množství naprosto vše. Po chutné krmi se vydávám  ještě kousek proti proudu okolo tekoucí řeky a tak trochu z dlouhé chvíle pořizuji spoustu fotek okolí. Pro nevnímavého jedince zdejší krajina zřejmě může působit poněkud fádně, ale mě ta okolní liduprázdná pustina největší náhorní plošiny v Evropě fascinuje, což si také náležitě užívám. Hypnotizující klid, jehož součástí je vzdálený hukot vodopádu, svist peřejí nedaleké řeky a blízké bublání potoků je umocněno tím, že komáři - stejně jako Kořínci - dnes žádnou aktivitu prozatím nevyvíjejí. To se ale záhy ukazuje jako omyl, neboť při návratu k chatě už z dáli vidím Martina, kterak nesměle očuchává zbytek obsahu původně kilové Obrazekkonzervy a po několikátém ujištění, že Robertův díl může nekompromisně dorazit se rozzáří jako Těsnohlídkův vánoční strom na náměstí Svobody. Posléze se začínají objevovat další členové Kořínkovic klanu a tak po splnění všech ranních povinností konečně balíme, loučíme se s Otarem a po desáté dopolední vyrážíme na cestu zpět. Počasí je o poznání lepší než včera a tak za chvíli kráčíme pouze v tričkách. Míjíme se s domorodou turistkou doprovázenou hafanem vybaveným psím batohem a trochu nás mrzí že taktéž nedisponujeme nějakou stejně vychovanou čtyřnohou smečkou. Cesta ubíhá velmi příjemně a tak už v kolem jedné před sebou spatřujeme naše železné oře, zaparkované nad vodopádem ValursfossenObrazekTrochu si vyčítám svoji dávku  nedbalosti, když v zámku rakve na střeše Pašíka vidím i klíče od auta, které se tu celé dva dny před zraky všech kolemjdoucích ve větru pohupovaly, a celkem samozřejmě zjišťuji, že se nám nic neztratilo. V rychlosti se přebalujeme do "cestovního" a vydáváme se překonat více než osmi set metrové převýšení, tentokrát směrem dolů. Za jednou ze zatáček se proti nám objevuje auto s mladými Belgičany a dle pravidla že lépe se couvá dolů nám uhýbá tak nešikovně, že najednou má přední kolo ve vzduchu, bez možnosti dalšího pohybu. Byla to jeho chyba, ale solidárně se pokoušíme o záchrannou akci a pomocí lana se ho chystáme vytáhnout. Že se to Obrazekmůže zdařit si namlouváme pouze do okamžiku, než slečna zabouchne dveře takovou intenzitou, že do více než metrové škarpy se jejich Megane sesunuje celý s do vzduchu čnícími dvěma koly. Vytváříme proto v Pašíkovi další místo na sezení a s dost nešťastným šoférem sjíždíme do Øvre Eidfjordu, kde úspěšně domlouváme vyproštění zapadeného vozu adekvátní mechanizací. Teď už necháváme Belgičana svému osudu a s neplánovanou časovou prodlevou zahýbáme vpravo na silnici č.7. Dvěma neuvěřitelnými spirálovými tunely stoupáme o 500 výškových metrů k parkovišti, kde necháváme auta a vyrážíme na prohlídku 181 metrů vysokého vodopádu Vöringfossen, jehož vodní tříšť vytváří úžasnou duhu. Znatelně zde snižujeme Obrazekkapacitu paměťových karet v našich digitálech a po dostatečném pokochání upřesňujeme další plány. Noříme se opět do tmy černého tobogánu a přes Eidfjord přjíždíme do Brimnes, odkud nás za 107 Noků trajekt přepravuje do Bruraviku. Po překonání asi 5-ti kilometrového tunelu volíme severní variantu a po silnici č.13 se vydáváme směrem k Bergenu. Za serpentinami nad vodopádem Skjervsfossen pod zastřešeným stánkem pořádáme svačinoběd, převážně za deště pokračujeme do Vossu a dost protivnými tunely po E16 dále na západ. Abychom zítra ráno měli co nejméně cestování, snažíme se najít nocleh na předměstí Bergenu, což se ukazuje jako školácká chyba, protože chatky ve všech kempech jsou již beznadějně obsazené a stany z rozličných důvodů nikde postavit nelze. Proto se vracíme snad 20Obrazek kilometrů a po osmé večer jsme vděčni za kemp Lone u jezera Haukelandsvatnet s trávníkem nasáklým jako houba. Po nesnadném rozhodování vybíráme aspoň trochu použitelné fleky na stavbu stanů a mezi auty budujeme přístřešek na večerní posezení. Navečeřet se stíháme ještě v suchu, ale potom se mraky nad námi proměňují v nekonečnou sprchu, před kterou prcháme pod přístřeší u místní kuchyně. Obsazujeme jeden stůl, a protože to moc dobře umíme, děláme si opět hezký večer. Přívalového deště zde zkroceného do mohutného proudu chladné vody, tryskajícího z okapové roury využíváme k chlazení plechovek s nápojem od našeho oblíbeného limonádového koncernu z Plzně, což kolem jdoucího Němce vyvádí z míry natolik, že Obrazekpovolává kolegu, který celý náš zcela přirozený chladící proces zaznamenává digitální kamerou. Vysvětlujeme si to tím, že i germánští muži mají své dny a nadále se věnujeme našemu ušlechtilému programu. Ten je poněkud narušen zjištěním, že z nepromokavé celty pod kořínkovic stanem se stalo brouzdaliště, ale drobný technický zásah tento problém operativně vyřešil. Po jedenácté hodině večerní ovšem místní správce vyhání vedle sedící poněkud hlučné Poláky pryč a totéž se chystá provést s námi. Tuto prekérní situaci elegantně zachraňuje Robert, který obdivně chválí jeho obrovského psa, a tak na dodržování nočního klidu máme výjimku. V poklidu tedy degustujeme proviant určený na dnešní večer a kolem půlnoci přebíháme do našich stanů. Na okamžik začínám uvažovat, zdali tuto dovolenou nakonec nebude vhodné termínově trochu zkrátit, ale za vytrvalého bušení kapek na svrchní díl našeho stanu usínám tak rychle, že už ani nevím, jak moje rozvaha dopadla…