4. den 21.7.2009 Preikestolen
Sokndal (Hauge) – Egersund – Sandnes – Lauvik – Oanes - camp Preikestolen
Pavlův „vokál“, který povětšinou doprovází jeho jinak velmi hluboký spánek mě probouzí do krásného sluncem rozzářeného rána a tak se vydávám na důkladnější obhlídku kempu Bakkaåno, který se včerejšího deštivého večera stal naším útočištěm. Potvrzuje se náš dojem, 
že se nacházíme na pozemku někdejší farmy, neboť z přilehlých stájí je slyšet všelijaké bučení, mečení i řehtání a na louce před chatkami volně poskakuje několik ušáků. Namísto psa se v nedaleké boudě vzteká kozel, který okolní rajón evidentně považuje za svoje svrchované území, na kterém ho moje přítomnost velmi uráží. V tom se z druhé chatky vynoří Mates, a když se ubezpečím, že i „jeho osádka“ se zatím nachází v hlubokém bezvědomí, navrhuji partičku pétanque. Z auta vytahuji osm lesklých koulí a na jednom z mála míst, kde po celonočním dešti nestojí voda nešťastně prohrávám dvakrát 12:13. S pocitem morálního vítěze se pro zranění z dalšího klání omlouvám a navrhuji novou hru „na buzení tatínka a strejdy“. Robert tuto bojovku bere vcelku s nadhledem, ale Pavel nám dává najevo, že blbější nápad od února 1948 ještě nikdo neměl. Druhé kolo zkoušíme na ubikaci Jitky s Pájou, ale zde už na slovní hodnocení raději nečekáme. Časem se však ukazuje, že naše snažení bylo 100% úspěšné, takže po provedení všech hygienických úkonů připravujeme „snídaňobědy“, po jejichž konzumaci provádíme závěrečný úklid a před polednem toto roztomilé ubytovací zařízení opouštíme. Za volant Pašíka usedá Robert, u Kořínků pro změnu pilotuje Jitka a v tomto obsazení vyrážíme vstříc asi největší turistické ikoně Norska. Projíždíme Sokndal, který se na mapě opravdu jmenuje Hauge a po silnici č.44 pokračujeme do Egersundu, kde si o něco žíznivější Oktávka poprvé říká o svoji první dávku norského benzínu. Technickou pauzu tedy dáváme na YX a po dotankování odbočujeme na silnici č.42, která nás po pár kilometrech přivede na E39, po které se dá o něco svižněji uhánět na severozápad. To se záhy ukazuje jako velmi zákeřné, neboť se příjemnou cestou necháváme ukolébat natolik, že projíždíme Gjesdal (na mapě značený jako Ålgård) i Sandnes, což dnes vůbec není v plánu. Z letargie nás probouzí až Boeing startující z letiště v Sole a mýtná brána na dálnici před Stavangerem, kterou v nastalém stresu projíždíme načerno. V hustém příměstském provozu velmi snadno ztrácíme vizuální kontakt s Kořínkama a po navázání telemobilního spojení, je jasné, že nervozita stoupá na palubě obou vozidel. Po několika dramatických minutách se míjíme a 
posunky si ujasňujeme, že je nutno se vrátit. O naší přesné lokalizaci nemá představu vůbec nikdo, a tak po pár kilometrech naslepo sjíždíme z dálnice směrem na východ a na prvním možném místě společně zastavujeme. Okamžitě začíná emocionálně vypjaté vyšetřování, kdo nese za celou blamáž zodpovědnost, a tak se vrhám k prvnímu stánku s jahodami, pomocí kterých se daří rozbouřené vášně poněkud uklidnit. V husté zástavbě nemá smysl srovnávat mapu s terénem, a tak za použití slunce, lišejníku a hlavně instinktu pokračujeme dále po silnici č.13 kolem jezer Lutsivatnet a Storavatnet, až se před námi konečně zjevuje fronta aut čekajících na trajekt v Lauviku. Ještě před třetí hodinou se během pár minut naloďujeme a po velmi rychlém překonání Høgsfjordu vyjíždíme v Oanes, odkud podél Lysefjordu pokračujeme až k toužebně očekávané odbočce na Preikestolhytta. Na počátku asi 6-ti 
kilometrové silnice ve mně ještě hlodá obava, zdali k cíli dnešní cesty nejedeme příliš pozdě, ovšem v polovině již mám pochybnosti o tom, jestli nebylo chybou k blížící se přírodní atrakci se vůbec vydat. Cesta je lemovaná zaparkovanými auty po obou stranách a rozhodně to nevypadá na to, že na dnešním treku nepotkáme živou duši. Auto ale není kde otočit, takže pozvolna pokračujeme až k beznadějně obsazenému placenému parkovišti. Zde je konečně možno udělat čelem vzad a s neskutečnou dávkou štěstí zaparkovat v náhle se uvolnivší mezeře. Tu stejnou kliku mají i Kořínci o pár desítek metrů dál, takže nejenom že parkujeme přímo u výchozího rozcestníku, ale ještě nám zůstává 60 NOKů, které bychom jinak museli zaplatit. Provádíme tedy přípravy na výstup a s jistou dávkou odporu vyrážíme vstříc nepředstavitelnému davu turistů. Ne příliš upravená kamenitá cesta stoupá poměrně příkře vzhůru a každou chvíli musíme zastavovat a uhýbat v protisměru se valícím houfům lidí, kteří se dnes na Preikestolenu asi účastnili 
nějaké masové demonstrace. Po půlhodince při jednom takovém úhybném manévru objevujeme šikovně schované lavičky i se stolkem a s překrásným výhledem až na Stavanger. Frustraci z účasti na této „turistické spartakiádě“ zaháníme sušenkami všeho druhu a energetickými nápoji typu Pils. Po páté hodině se odhodláváme k dalšímu výstupu a vcelku svižně postupujeme dále, až se před námi objevují krásná panoramata s jezírky a vodopády. Zástupy výletníků začínají řídnout a nám se to tu konečně začíná pořádně líbit. Shodujeme se, že pozdní odjezd z kempu a zakufrování u Stavangeru vlastně byly velmi vychytralé počiny a rekreačním krokem se pozvolna blížíme k onomu až mystickému místu. Je to uchvacující kamenný blok čnící nad Lysefjordem ve výšce 
jak půl kilometru nad fjordem a po více než hodině neochotně nastupujeme zpáteční cestu. Po turistech už tu najednou není vidu ani slechu a tak si tento návrat proti rozvážně klesajícímu slunci opravdu užíváme. Před devátou hodinou startujeme auta a řádně vyhladovělí míříme k pár kilometru vzdálenému kempu. Zde je naštěstí ještě volno a tak v rychlosti stavíme stany a já s Robertem (kterému jsem dnes dělal pouze závozníka) se již v 22:00 odměňujeme oroseným Heinekenem za 55 NOKů, u kterého pozorujeme fantastický západ slunce.
