Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. den     23.7.2009     Hardangervidda

 

Kinsarvik - Eidfjord – Øvre Eidfjord – Hjølmo – Vivelid – chata Hedlo

 Obrazek

  Do mraky zataženého dne se budíme celkem brzo, a protože máme před sebou náročný program, tak již v deset máme vše "naskládáno" v autech. Z recepčního ještě taháme nějaké rozumy a chvíli blbneme na jeho čtyřkolce, abychom záhy vyrazili do Kinsarviku navštívit místní SPAR. Potvrzujeme si, že ceny potravin jsou "plusmínus" obdobné jako u nás, jen je potřeba to vynásobit příslušným kurzovým koeficientem. To však neplatí u všech komodit a já s hořkým úsměvem Pavlovi ukazuji lahvovou Obrazektřetinku Starobrna za 27,90 NOK... V přepočtu na klasický půllitr mě na jinak oblíbené pivo přechází chuť a naše tenčící se zásoby raději doplňuji místní plechovkovou Hansou, která přece jen vyjde na méně než polovinu. Následně svojí návštěvou poctíváme opět výborně vybavené infocentrum, kde pořizujeme mimo jiné katalog kempů. Starosti nám přidává stav bílého auta, z jehož pravého předního kola se již od včerejška linou nepřirozené zvuky, ale zde na žádný technický zásah nejsou podmínky a tak se opatrně vydáváme dále do Eidfjordu. V moc pěkně provedeném info/suvenýrech pořizujeme spoustu pohlednic, mapu Hardangerviddy a za poplatek se zálohou fasujeme klíček od horské útulny Haldaskard. Bez nedostatečně nastudované mapy se nedočkavě vydáváme směrem, o kterém si Obrazekmyslíme, že je ten správný, ale když se před námi zjeví trafostanice s končící cestou, je nám jasné, že jsme se zase trochu sekli. Pavlův ustaraný výraz k tomu dává tušit, že to s autem je ještě horší a tak rovného a klidného místa využíváme k pokusu o opravu. Kolo jde dolů a po chvíli rozumbradování se shodujeme na tom, v čem problém netkví. V ohrožení najednou není pouze náš trek na "Hardu", ale celý zbytek dovolené. V duchu počítám, jak daleko je to do Bergenu, kde by měl být autorizovaný škodovácký servis, když si uvědomím, že jsem dole u křižovatky periferně zaznamenal jakousi správkárnu. Zkoušíme štěstí tam a po chvíli se Oktávky ujímá sebevědomě působící mechanik. Po necelé poněkud traumatizující půlhodince se dozvídáme následující diagnózu: "Dobrý to není, ale při dodržování rychlostních omezení se nemůže nic stát. Zaplaťte 300 NOKů a odjezd"…

   Vybaveni teď již správným azimutem tedy vyrážíme kolem jezera Eidfjordvatnet do Øvre Eidfjordu, kde se odbočuje na horskou cestu stoupající do hor. Míjíme místo, o kterém se až později dočtu, že slouží k placení mýta a po chvíli se nám pod koly zcela ztrácí asfaltový Obrazekpovrch. Spolu se zvětšujícím se stoupání se dramaticky zmenšuje poloměr zatáček, které za chvíli projíždíme stylem "jednička-plný rejd". Máme též štěstí na protijedoucí auta a tak si párkrát i zacouváme. Pozvolna takto nabíráme výšku, až zastavujeme na prvním parkovišti. Ze spojek se line smrad jak z neseřízené spalovny a při pohledu dolů do údolí mrazí v zádech. Jak se sem dostal někdo s bydlibusem, aniž by se skutálel dolů nám zůstává naprostou záhadou. Necháváme motory trochu vychladnout a za chvíli již definitivně parkujeme na místě zvaném Hjølmo v cca 800 metrech nad mořem. Počasí je zde ještě horší než ráno a tak Obrazekse dle toho odíváme a po půl páté hodiny odpolední vyrážíme po svých do nitra národního parku. Počáteční fáze je dosti náročná na převýšení, a tak v celku brzo jdou dolů nepromoky a následně i některé obyčejné textilie. Cesta vede přes velké balvany, vodou vymletými koryty i močály, takže občas je nutno zapojit i přední náhon a rychlostní průměr 5 kilometrů za hodinu je naprosto nedosažitelný. Krajina je ale úžasná, jen se nejsme schopni dohodnout, k čemu ji nejvěrohodněji přirovnat. Někomu to tady připomíná ruskou tundru, jinému kanadskou divočinu a já si s ohledem na Obrazekneskutečnou píli místních komárů připadám jako na jedné velké transfůzní stanici.  Na chvíli se zastavit a pořídit pár fotek začíná být dosti bolestivá záležitost a je nutno si přiznat, že české repelenty tento otravný hmyz naprosto ignoruje. Asi za hodinu míjíme chatu Vivelid a neupravenými cestami proti proudu řeky postupujeme dále na jih. Dochází nám, že pojem "náhorní plošina" rozhodně neznamená, že se jedná o oblast bez nějakých terénních nerovností a že náš časový harmonogram je nabouraný víc, než jsme si mysleli. Obrazek

  Začíná se nám roztrhávat peloton a tak na sebe čekáme u chaty Hedlo. Počasí je více než nejisté a když dorazí Jitka s Pájou, začínají mít události nečekaný spád. Zazní vcelku nekompromisní "Dělejte si co chcete, my zůstáváme tady!", a tak po chvíli váhání cíl dnešní cesty - chatu Hadlaskard raději vzdáváme. S místním správcem dojednáváme za 325 NOKů za dospělého (děti polovina) lůžka v útulných pokojících. K dispozici je nám venkovní vyhřívaná sušárna a stylová společenská místnost pro celou kapacitu chaty. Tím že jsme zde naprosto sami se tedy můžeme vesele rozvalit po všech kanapíčkách ve velice příjemně vytopeném obýváku a užívat si krásného večera v teple, suchu a hlavně bez dotěrného hmyzu. Ze zvědavosti se vyptáváme na Obrazekněkteré zajímavosti a tak zjišťujeme, že chata zde stojí od roku 1924, v provozu je pouze od května do října, že je zásobovaná výhradně vrtulníkem a že plechovky s pivem na stolech před námi můžeme svobodně požívat výjimečně právě kvůli tomu, že jsme zde sami, protože jinak na to provozovatel nemá licenci. Někdy před půlnocí nám Otar (pan domácí) přichází oznámit, že musí vypnout agregát, což nám vůbec nevadí a v lehce potemnělé místnosti si vykládáme ještě tak dlouho, že už to nespadá do rámce tohoto kalendářního dne.....