20. den 6.8.2009 Oslo
Kløfta – Oslo – Moos – Sarpsborg - Uddevalla – camp AB Havstens Camping
Poslední a ještě ke všemu zastřešený nocleh v Norsku si dopřáváme trochu ranního vyspávání, takže z chatek se na pálící slunce vynořujeme až kolem půl deváté. S vědomím, že nás opět čeká dlouhý a náročný den si užívám neomezené dopolední sprchy a po snídani provádím generální úklid nejen zvenku dosti znečištěného Pašíka. Kemp opouštíme opět až po desáté a celkem dobře značenými silnicemi se vracíme na D6, kterou se dnes chystáme dosáhnout půlmilionového hlavního města. 
Hustota provozu s každým přibývajícím kilometrem narůstá, až se v několika pruhové magistrále navzájem ztrácíme. Dbajíce dopravního značení se uprostřed tunelu necháváme navést do centrálního parkovacího domu, z něhož pěšky zcela náhodně vycházíme na ulici kousek od samotné budovy parlamentu. Po zkušebním telefonickém spojení s Kořínky je jasné, že pochůzku po Oslu budeme absolvovat samostatně, takže prvotním úkolem je zajistit plán města, což se Robertovi daří v trafice. Volíme opačné schéma, než je nastíněno
v průvodci a kolem státního divadla míříme ke Královskému paláci, kde máme štěstí na střídání stráží. Nikterak se v obdobných maškarních 
spartakiádách nevyžívám, ale musím konstatovat, že na rozdíl od nám známých prostných z Pražského hradu, je místní provedení o poznání ledabylejší. Odtud procházíme „civilní“ zástavbou až k severnímu vstupu do proslulého Frognerova parku. Jedná se o velký, upravený a evidentně pečlivě udržovaný park zahuštěný stovkami bronzových i kamenných soch Gustava Vigelanda, které velmi výstižně ztvárňují lidské pocity, nálady a emoce. Pomyslnou dominantou je zde 
lidskými těly, bojujících o světlo. Na celé sbírce, která má vyjadřovat koloběh života je obdivuhodné mistrné zpracování jednotlivých skulptur a zejména úžasné zachycení emocionálního výrazu, ovšem celková atmosféra této kolekce na mne působí poněkud rozpolceně, možná až depresivně. Je to ale určitě místo, které vybízí k zamyšlení, zdali některá naše konání nejsou v rozporu s naším přesvědčením.....
Bohužel je zde takové množství lidí, že fotky pořizuji pouze na přání Roberta, kterému davy turistů naprosto nevadí, a tak zde příliš dlouho nelelkujeme a údolím potoka s malým
vodopádem se vydáváme směrem k poloostrovu Bygdøy, kde jsou soustředěna mnohá muzea. Po drobné rozepři prosazuji cestu autobusem místní „eMHáDy“, která vychází na strašidelných 26 NOKů, ovšem nakonec toho nelituji. Cesta pěšky by byla opravdu nezáživná, což si záhy ověřujeme, neboť při ohlášení zastávky muzea Kon-Tiky a výměny většiny 
osazenstva si konečně sedáme do uvolněných polstrovaných sedaček, neboť my chceme do muzea lodi Fram. Obě muzea však leží v bezprostřední blízkosti a pasažéři, kteří též nevystupovali, se vydali pouze na okružní jízdu, neboť stanice Museet Kon-Tiky/Museet Fram je lokalizována ve smyčce linky č.30, ve které právě spokojeně sedíme. Než svůj omyl zjistíme, tak urazíme dvě zastávky od konečné zpět, takže Robertovu vytouženou procházku nakonec přece jen zčásti realizujeme. Za ty peníze je to krásný
kompromis! Po svých se tedy vracíme před bufet u obou muzeí, kde objevujeme zevlující Kořínkovic potomky, kteří nechápou, proč se jejich rodiče šli dívat na nějaké kusy svázaného rákosí. Ti se záhy vynořují z výstavy věnované cestám Thora Heyerdhala a společně navštěvujeme expozici polární lodě Fram, která je zde krásně zrestaurovaná a hlavně téměř kompletně přístupná. V interiéru je vše naaranžováno tak, jako by loď právě měla vyrazit na dalších ze svých polárních výprav. Asi 
i díky tomu, že je teplo a já zde stojím v tričku a kraťasech na mně nitro plavidla působí bezpečným a velmi útulným dojmem. To se ale mění ve chvíli, kdy spatřím něco jako ošetřovnu s dobovými chirurgickými nástroji a představím si, že mě na tomto škuneru někde u severního pólu chytne třeba zánět slepého střeva. V podpalubí je navíc puštěna zvuková simulace, která dosti věrohodně napodobuje probíjení se plavidla ledovými krami, a já jsem rád, že z horní paluby opět budu moci suchou nohou vystoupit na pevnou zem a koupit si 
párek v rohlíku. Z otevřeného ochozu je ještě krásně vidět na druhou známou polární loď Gjøa, umístěnou na volném prostranství před muzeem a na rozdíl od Framu fotografovatelnou v celé své kráse. Kořínkovi se od nás opět odlučují a v protisměru chvátají do Frognerparku, zatímco já se nechávám přemluvit ještě do již zmíněného muzea Kon-Tiky na rákosové čluny Ra I a Ra II. Předchozí expozice „bohužel“ nastavila laťku tak vysoko, že jsem úrovní této výstavy poněkud zklamán, takže ani ne po půl hodině jako poslední dobíháme k molu, odkud jako plnohodnotná linka vedle metra, tramvají a autobusů jezdí přes záliv i malá loď. 
Velmi by mě zajímalo, ve kterém středoevropském, obdobně velkém městě to místní šéfové hromadné dopravy okoukali.... Vystupujeme u Radnice, což je jedna z místních nejvíce fotografovaných budov s nebývale velkým, téměř devíti metrovým hodinovým ciferníkem a tím pádem i rafikami, z nichž ta minutová je dlouhá pět a půl metru a v součinnosti s tou menší právě ukazují čtyři hodiny odpolední. Sběratele kovů však bude více zajímat, že právě ta větší „ručička“ váží celé dva metráky, ovšem její osa se nachází asi padesát metrů nad zemí, i když to zde zřejmě nebude z bezpečnostních důvodů....
S vědomím, že dnešní noc již musíme strávit ve Švédsku, návštěvu ostatních pamětihodností odkládáme „na jindy“ a nejkratší možnou cestou se trochu neochotně couráme vyzvednout auto. Nelze si u toho totiž neuvědomovat, že se nezadržitelně schyluje ke konci našeho pobytu v nejsevernější evropské zemi, která alespoň mně po dobu necelých tří týdnů nabídla zatím bezesporu nejúžasnější dovolenou v mém dosavadním žití. Po 271 minutách do automatu vkládáme parkovací kartu a na obrazovce vyskočí suma 216 NOKů s tím, že na opuštění parkovacího 
domu máme 10 minut. Pro snadnější orientaci dodávám, že to činí asi 2,50 Kč za jednu minutu!!! Na Louce bohů, jak v překladu zní Oslo, mně tím pádem viděli naposledy. Naštěstí se nám v mnohapatrové budově daří vcelku rychle najít našeho Pašíka a posléze i výjezd na tragicky ucpanou výpadovku směrem „na Brno“. Trpělivě se prokousáváme jižním směrem a s každým protrpěným kilometrem se rychlost nepříjemné kolony pozvolna zvyšuje, až se při návratu na E6 dá hovořit o regulérní jízdě,po zde zcela výjimečné, dvou pruhové dálnici s povolenou stovkou. Po hodině zjišťujeme, že naše doprovodná Oktávka teprve opouští Oslo, takže zahýbáme do Mossu, kde v samošce vracíme poslední plechovky a nakupujeme
degustační vzorky místních potravin pro naše blízké ve vlasti. Já bez potíží platím v hotovosti, ale vůbec poprvé za dvacet dní vyvstává problém s Robertovou kartou, ovšem příčina mi zůstává utajena. Místo je to zde poměrně klidné, ale není si tady kam sednout, takže se vracíme zpět a svačinovou pauzu dáváme na prvním STATOILu u E6. Zjišťujeme polohu druhého auta, které se opět někde courá, a tak pokračujeme dále a sjíždíme až na celnici u přechodu, kde si Robert nechává vracet DPH za vyvezené svetry, které koupil v Trondheimu. Při čekání na parkovišti se 
mě zmocňuje směsice nevšedních pocitů, neboť je již nade vše jasné, že moje poslední kroky na norské půdě dělám právě zde, a že za pár minut bude z našeho úžasného putování po území této konstituční monarchie pouhá minulost. A přesně tak se i děje. Startuji auto, nakládám závozníka a při nájezdu zpět na E6 se musím hodně přemáhat, neboť neviditelná síla se snaží otočit volantem na stejnou stranu, kam již po staletí míří střelky všech kompasů, kdežto my bohužel musíme na jih. Po zaplacení 20 NOKů mýtného již tuto měnu můžeme definitivně odložit, neboť se na obzoru objevuje nám už známý impozantní most, jehož druhý konec se již nachází v království švédském. Na první benzince tankujeme v přepočtu přece jen o něco
levnější naftu a po dalších čtyřiceti kilometrech zastavujeme na moc pěkném odpočívadle Huds Moar, kde vyčkáváme příjezdu Kořínků, abychom po té společně vyhledali nějaký nocleh. To se ukazuje jako poněkud složitější, neboť síť kempů je zde o poznání méně hustá a domnívám se, že i poutače v rámci dopravního značení jsou spíše výjimkou. Polykáme tedy další kilometry na jih, až si navigátorka v druhém autě všimne, že jí 
za chvíli sjede prst z mapy. V deset hodin se proto raději otáčíme a během pár minut již podruhé přejíždíme teď už osvětlený most u Uddevally, za kterou začíná naše první noční hledání ubytování. S nebývalým nasazením a asi i s velkou dávkou štěstí narážíme na AB Havstens Camping, kde hodinu před půlnocí 265 SEK stavíme na předem vybraných a očíslovaných parcelách stany. Jsme sice utaháni adekvátně dnešnímu náročnému programu, ale přesto si neodpouštíme společné posezení na skalním výčnělku hned za kempem, které se s ohledem na náš velmi pozdní příjezd protahuje hodně přes půlnoc. A protože je nezvyklé teplo, rozhoduji se, že svoji poslední skandinávskou noc strávím pod širákem a východ slunce již sleduji v horizontální poloze.
