10. den 27.7.2009 Geiranger, Cesta Trollů a Atlantická cesta
Geiranger – Eidsdal – Sylte – Åndalsnes – Åfarnes – Sølsnes – Malmefjord – Eide – Atl. Cesta – Brmesnes – Kristiansund – Kanestraum – Halsa - Betna – Surnadal – Rindal – Øvre Rindal – Storås - camp Vormstad
Vstáváme do běžně oblačného dne, kdy přes spodní základnu mraků jen stěží rozeznáváme
kontury okolních stěn s vodopády. Provádíme obvyklé procedury a protože nás čeká dlouhý den, krmíme se vydatněji než obvykle. Hlodá ve mně pokušení využít možnosti a mrknout se zde na internet, ale nakonec odolávám a po desáté opouštíme tento jinak moc pěkný kemp, abychom po pár minutách zastavili u první vyhlídky na Geirangerfjord. S ubývající nadmořskou výškou se pronikavě zlepšuje viditelnost, takže se můžeme kochat příjezdem obrovské výletní lodi. V duchu se táži, jak se současná obdoba Titaniku může na konci úzkého fjordu otočit, ovšem mohutné víry vody zřetelné u levoboku zádi a na opačné straně přídě napovídají, že 
toto plavidlo je pod čárou ponoru vybavené technologií, která to umožňuje bez účasti jakýchkoliv remorkérů. S úžasem sleduji, jak celý „čelem vzad“ manévr trvá něco kolem 10-ti minut a protože se na parkovišti za námi začínají množit autobusy, uvolňujeme zde místo a spouštíme se až na úroveň mořské hladiny, abychom si třinácti palubovou COSTU LIMUNOSU spuštěnou na vodu letos prohlédli z blízka. V běžném přístavu by tato 
město opustí všech 2 800 pasažérů v takové obci, jako je Geiranger. Abychom se to náhodou nedozvěděli, startujeme auta a po Cestě Orlů stoupáme o 
Norddal a Rauma. Je odtud úžasný výhled na vrcholy Bispen (Biskup) a Kongen (Král), navíc poblíž odstavený náklaďák s velkými balíky na lanech slibuje další nevšední atrakci. Po chvíli se taky z dáli ozve známé bzučení a za chvíli nám nad hlavou visí Ecureil, který na zem spouští „bigbag“ s odpadky a do podvěsu výměnou nakládá čerstvé zboží. Na vlastní oči tak vidíme, jak se v praxi zásobují místní horské chaty. Když vrtulník opět mizí za kopci, opět startujeme a pokračujeme na slavnou Cestu Trollů. Jedná se bezesporu o úžasné technické dílo, ovšem vzhledem k „nicmoc“ počasí, k nechutně hustému provozu a hlavně k tomu, že se musím věnovat volantu ve mně tato atrakce tolik dojmů zase nenechává. Později se shodujeme na tom, že 
sjezd z Dalsnibby do Geirangeru jsme si užili podstatně víc. V nechutné, nezřídka stojící koloně sjíždíme až do Åndalsnes, kde před námi k odpočívadlům a hospodám zahýbají poslední autobusy (myslím, že pro mnohé pasažéry už pozdě) a my se po silnici č.64 můžeme alespoň trochu rozjet na další trajekt do Åfarnes. Jak se již stalo naším dobrým zvykem, během 10 minut vjíždíme na šíf, který opouštíme v Sølsnes a dvěma placenými tunely se dostáváme až k Malmefjordu, kde v samošce ICA doplňujeme zásoby chleba a piva, obojí odporně drahého. Pokračujeme dále na sever, až narazíme na Atlantickou cestu, což je silnice přeskakující z ostrůvku na ostrůvek přes spoustou mostů, mnohokrát nepochopitelného designu. Celý smysl 
této pár kilometrů dlouhé komunikace nevidím ani tak v praktickém významu pro domorodce, ale spíše pro nalákání turistů, díky čemuž se zde setkáváme s dalšími Brňáky. Z jejich slov vyplývá, že nikam jinam než do Norska už mnoho let nejezdí a že letos máme kliku na extrémně příznivé počasí. V každém případě si zde ale ověřujeme, že právě počasí bývá velmi příznivé zejména na mořském pobřeží, kdežto v kopcovitém, fjordy rozervaném vnitrozemí je situace vesměs opačná.
Čas nás dnes tlačí, takže se zde moc nezdržujeme a před pátou obsazujeme pro dnes nejdelší trajekt z Bremses do Kristiansundu. Ten z nedostatku času pouze projíždíme a po silnici č.70 dalším placeným podmořským tunelem se 
dostáváme až na ostrov Bergsøya, odkud po E39 pokračujeme na západ. V Kanestraum se dnes počtvrté naloďujeme a z Halsy pokračujeme k osadě Betna, kde odbočujeme na silnici č.65 s cílem najít nocleh a přitom dojet co nejdále k Trondheimu. S přibývajícím časem, narůstající únavou a nepěkně se zhoršujícím počasím opouštíme myšlenky na divočáka a shodujeme se na tom, že bude vhodnější se i dnes držet komfortu kempu. Přes Surnadal a Rindal dojíždíme do Øvre Rindal, kde mně zaujal kostel s úhledným hřbitovem. Ne snad, že bych si vyhlížel místo věčného spánku, ale proto, že se na přilehlém parkovišti u místní samošky dá 
dobře čekat na Kořínky, kterým se dnes na silnici příliš nechce držet tandem. Společně pak pokračujeme dále na západ, ale kempy jako by se najednou vypařily, až v jedné zátoce před Skvormo s nadějí obhlížíme jeden ne zrovna lákavý. Tráva je všude podmáčená a pár chatek, které snad pamatují ještě Amundsena je beznadějně obsazených. Hrajeme si na náročné zákazníky a štěstí pokoušíme o kus dál ve Vormstadu. Chatky zde volné jsou, takže o stanech už ani moc nepřemýšlíme a po té, co nám recepční oznamuje, že již zavírá to už raději bereme. Není divu, neboť je po desáté večer a aspoň já už na žádné noční přesuny nemám 
náladu. S klíčema v hrsti se ženeme do našich dnešních příbytků, když nás oslovují dva chlapi někde od Prahy, kteří se na motorkách vrací z Nordcapu a je na nich vidět, že jim dnes z šesti set kilometrové štreky pět set důsledně pršelo. Asi jsem zbabělec, ale auto je auto.....
Protože je od hladu špatně už i mně, tak na elektrickém vařiči dělám vytouženou polívku a na grilu obracíme nějaké ty klobásky. Přestože je zataženo a jedenáct hodin na krku, je ještě stále světlo, takže s Matesem a Princeznou ještě mastíme badminton a teprve potom usedáme ke standardnímu hodnocení dnešního dne. Kluci motorkářští si s námi dají jedno pivo a s omluvami se ženou do postelí se slibem, že ráno se staví na kafe. My to tentokrát taky příliš nenatahujeme a s vědomím, že si musíme užít zaplacené betle celý dýchánek nezvykle brzy rozpouštíme.
