13. den 30.7.2009 Narvik
Rognan – Fauske – (Bodø) – Bognes – Skarberget – Narvik – camp Øyjord
Tohoto jitra si ověřuji, že jít brzy spát vůbec neznamená brzo vstávat. V osm ráno je však na ostrém slunci ve stanu k nevydržení, takže opět jako první vybíhám poohlédnout se po okolí, které zde ovšem na norské zvyklosti stojí za starou bačkoru. Díky možnostem, které „bezplatně“ poskytuje zázemí, tohoto vcelku komorního kempu se také důsledně protahuje komfortní sprchování i neobvyklé ranní vyvařování. Celou tu dobu se mi hlavou honí pro mě velmi lákavá myšlenka na návštěvu Norsk Luftfartsmuseum v Bodø, což nejen že vůbec není v plánu, ale co hůř, není to bohužel ani po cestě. Nadchnout na exkurzi této expozice Roberta je maličkost a myslím, že Pavel a zejména Mates by se taky radostně nechali ukecat, ovšem tím můj optimismus končí, a 
tak trochu rezignovaně ještě zkouším zlomit Jitku slibem, že ji pozvu na U2. Je to sice blondýna, ovšem nakrátko ostříhaná a ještě ke všemu ne blbá, tak že mě uzemňuje žádostí, ať od ní ve čtvrtek v poledne Bona a spol. velmi srdečně pozdravuju....
Papleme na sebe opalovací krémy, leštíme sluneční brýle a nocležiště opouštíme v průměrných 10:30 s tím, že to nějak dopadne. Vracíme se na E6 a přes Rognan se v již dost hustém provozu blížíme k Fauske , kde bude muset padnout nelehké rozhodnutí. Nerad trhám partu, ale při tom mi v uších stále rezonuje již asi sto krát zdůrazňovaná poznámka, že „přece nemusíme být všude spolem“. Celé dilema mně naštěstí pomáhá řešit můj závozník, který se do teď o navigaci příliš nezajímal, ale na Pavlův blinkr před odbočkou na Narvik suše zavelí: „Jedeme rovně!“. Tímto se poprvé naše cesty záměrně rozdělují a Já s Robertem po silnici č.80 míříme dále na západ, kde přesně v poledne
parkujeme před leteckým muzeem v Bodø. Jako poutač zde na sloupu slouží „vycpaný“ britský Hurricane, což mě později trochu mrzí, neboť ve společnosti sobě rovných by mu to v interiéru slušelo rozhodně více. Vstupné 80 NOKů se mi jeví přiměřené, zvláště když zhodnotíme skutečnost, že za to máme nárok na osobní průvodkyni, kterou však s díky odmítáme. Prohlídku začínáme v severním křídle budovy, která ze vzduchu má symbolizovat dvoulistou vrtuli. Zde je soustředěna sbírka věnovaná počátku letectví a vojenským letadlům. Z obecně známých důvodů se o celé kolekci nechci příliš rozepisovat, ovšem nemohu nezmínit, že mě zde kromě „povinného“ Spitfiru nejvíce zaujalo Mosquito s otevřeným kokpitem a obojživelná Catalina. Ze zástupců proudové generace bych vzpomněl alespoň F-86 Sabre a F-104 Starfighter. Vše je pochopitelně přístupné, ovšem celá sbírka by si určitě zasloužila poněkud více světla. Z druhé části muzea bych zmínil jediný dochovaný plovákový Ju-52 na světě a hlavně špionážní Lockheed U2, který právě z Bodø startoval na výzvědné lety nad území 
někdejšího CCCP. Česká stopa je zde zastoupena bohužel jen zcela běžným Blaníkem. Na závěr prohlídky jsme ještě vystoupali na „atrapu“ řídící věže, odkud je pěkný výhled na město a letiště, ze kterého právě startuje dvojice F-16. V suvenýrech kupujeme nezbytné pohledy a chystáme se k odjezdu. Auto je na poledním slunci rozpálené jak v Itálii, takže 
plechovky Birellu z ledničky, která oproti okolí chladí pouze o 
kteří již jsou v Narviku a před deštěm se uchýlili do vojenského muzea. Tomu pod pálícím sluncem příliš nerozumíme a raději aplikujeme další vrstvu opalovacího krému. Naši přátelé, vědomi si holého faktu, že za dané situace nemají kde spát, nás povzbuzují k co nejrychlejšímu stažení jejich náskoku a motivují nás pozváním na společnou večeři v podobě grilovaného lososa. Trajekt za 115 NOKů, ani Pašíka jsem zatím lítat nenaučil, takže my do Narviku přijíždíme až po osmé večer a po Koříncích již v tomto nejsevernějším nezamrzajícím přístavu není vidu, slechu, ani 
čichu. Pozitivní je skutečnost, že už zde neprší, tak se alespoň vydáváme na zrychlenou prohlídku katedrály. Dominantním a ne zrovna hezkým prvkem celého města je ale obrovské překladové nádraží, kam se železnicí vozí železná ruda ze švédské Kiruny, aby odtud po moři putovala k dalšímu zpracování do oceláren. Od Kořínků dostáváme nadšenou informaci, kde je máme velmi rychle vyhledat, neboť je to tam „strašně moc dobrý“a gril se začíná rozpalovat. S vidnou voňavého lososa tedy opět startujeme, projíždíme město a za jedním z dalších monumentálních mostů sjíždíme z E6 do nějakého hvozdu, abychom po jednom upřesňujícím telefonátu na pěkné mýtině objevili indiánské Teepee, bílou Oktávku a nápis ØYJORD CAMPING. Oboustranné nadšení je převeliké, neboť Kořínkům se dovezlo obydlí a nám se nachystala večeře. Obřadně tedy předávám stan a zdvořile se táži na slibovanou rybu. Pavel, utíraje si umaštěnou hubu, s úsměvem odpovídá, že losos je 
opravdu výborný, dokonce tak moc výborný, že už vlastně žádný není....
Tváříme se, že nám to ani trochu nevadí a ohříváme chalupářský guláš, který když je hlad, se také dá sníst a ještě u toho hlasitě mlaskat. Nasycen a napojen se začínám trochu důkladněji rozhlížet po nejbližším okolí, které ani vzdáleně nepřipomíná žádné zařízení, ve kterých jsme doposud nocovali. U menšího domu s několika pokoji je štěrkem vysypaný plac pro bydlibusy a samostatně stojící zcela nové sociálky k užívání bez omezení. Kousek bokem má poněkud excentrický pan domácí postavený „vigvam“, ve kterém regulérně bydlí a o kousek dál je zbudované pódium se sedací soupravou, stolem, grilem...., no prostě takový 
venkovní obývák. Ten je nám nabídnut k dispozici, čímž zažíváme doposud nejkomfortnější venkovní posezení, které je ovšem narušeno velmi důraznou agresivitou „polárních“ komárů. Musíme proto (i přes skutečnost, že neustále svítí slunce) natáhnout dlouhé rukávy i nohavice, neboť naše repelenty na místní moskyty působí spíše jako feromony. Máme to štěstí, že jsme zde naprosto sami a tak si užíváme pohodové noci s krásným výhledem na sněhem pokryté a sluncem ozářené vrcholy Tredjestoppen a Rombakstøtta.
