Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. a 22. den     7.– 8. 8.2009     Přes mosty domů

 

Uddevalla – Göeteborg – Malmø – København – Ringsted – Slagelse – Nyborg – Kolding – Flensburg – Hamburg – Berlin – Dresden – Petrovice - Praha – Senorady – Brno

 

Obrazek  Na skalnatém podloží, které mi dnes sloužilo jako lože, se budím opět dříve, než bych si přál, ovšem obdobně jsou na tom i Pája, Mates a Robert, kteří ze stanů, na které od sedmi hodin praží slunce, vylézají poněkud opoceni. Proto u venkovního kohoutku provádíme náznaky důsledné hygieny a dáváme si netradiční snídani, skládající se z broskví a ananasu. Protože starší polovina osádky bílého auta je zřejmě ještě stále v bezvědomí, využíváme časového prostoru pro vyplnění přání omladiny a u okénka recepce se sportovním vybavením půjčujeme nářadí na místní poněkud infantilně komiksový minigolf. Samotného mně překvapuje, jak dobře se po ránu Obrazekbavíme a jsem i velmi šťasten, že nám to po svém příchodu na hřiště tolerují i Jitka s golfovým nadšencem Pavlem. Počasí je překrásné a přímo vybízí ke koupeli na místní pláži, ale dochází nám, že před sebou máme zatím asi největší denní porci kilometrů a hodiny najednou ukazují skoro jedenáct. Opouštíme tedy tento kemp a s poněkud nejasnou vizí dnešního cíle vyrážíme na D6 a dále na západ, neboť Skandinávii se nechystáme opustit lodí, nýbrž soustavou mořských mostů a tunelu spojující Dánsko s evropskou pevninou. Pavel totiž už včera přišel s poněkud revoluční myšlenkou, ze které je mi poněkud mdlo, neboť oproti Obrazekpůvodnímu itineráři by chtěl vynechat nocleh v Německu a vzít to na jeden zátah až domů. Je v tom sice kus logiky, ale konečné rozhodnutí zatím raději necháváme nevysloveno. S vědomím, že se dnes ještě svezu tak, až mě z toho bude brnět mezi ušima, radostně nechávám řídit Roberta a snažím se ještě něco naspat, neboť již moc dobře víme, že úsek z Uddevally přes Göeteborg dále na jih žádné velké divácké zážitky neskýtá a že by se spánkový deficit při případném nočním přesunu mohl škaredě nevyplatit. Díky vyšším rychlostním limitům a poněkud odvážnějšímu přístupuObrazek švédských řidičů se tedy po obkroužení Malmö poměrně hbitě dostáváme k první technické atrakci dnešního přesunu. Po třetí hodině naposledy zaznamenáváme již téměř nenáviděný piktogram E6 a dále pokračujeme na západ již pouze po E20. Střídáme se za volanty, aby vášniví fotografové měli volné ruce, a po zaplacení mýta 275 DDK vjíždíme na zatím nejdelší most přes úžinu Öresund, jehož nejvyšší pylony s rozpětím téměř půl kilometru ční do výšky Obrazekdvou set metrů a nesou dvouposchoďovou mostovku se čtyřproudou dálnicí a obousměrnou železnicí, zavěšenou padesát sedm metrů nad mořskou hladinou. Tato téměř osmikilometrová „autovlakolávka“ se však na umělém, o polovinu kratším ostrově najednou noří do asi tři a půl kilometru dlouhého tunelu, který vykután pod mořským dnem ústí na povrh uprostřed opět umělého poloostrova v bezprostřední blízkosti kodaňského mezinárodního letiště. Na návštěvu severně ležícího hlavního města Kodaně si v hustém pátečním provozu necháváme zajít chuť a napříč největším z dánských ostrovů Sjælland pokračujeme po místy i čtyř proudové dálnici dále na západ. Hodinu po zaplacení prvního silničního poplatku již stojíme u další mýtné brány na pobřeží průlivu Storebaltsbroen, nám známého spíše jako Velký Belt, aObrazek tentokrát se zbavujeme 200 DDK. To, co před sebou spatřuji, mi můj už tak nepěkný obličej deformuje do podoby trajektu s dokořán otevřenými nákladovými vraty, neboť záhy najíždíme na impozantní přemostění, jehož celková uváděná délka je osmnáct kilometrů.  Východní část tohoto velkorysého technického projektu z Korsøru na ostrůvek Sprogø ležící uprostřed úžiny, je překonána dvojitým, asi osmi kilometrovým podmořským železničním tunelem a Obrazekobdobně dlouhým, dech beroucím silničním mostem s rozpětím hlavního pole přes šestnáct set metrů, což jej v současnosti v tomto ohledu řadí na druhé místo mezi všemi visutými mosty v nám známé sluneční galaxii. Více než třicet metrů široká mostovka má v hlavním oblouku světlou výšku šedesát pět metrů, což umožňuje proplout i největší výletní lodi světa Oasis of the Seas, i když pouze se sklopenými komíny a za odlivu. Bez zajímavosti není, že pod jeho čtvrt kilometru vysokými pilíři každý den projede kolem dvacet pět tisíc automobilů. Z již zmíněného ostrůvku, Obrazekpomyslně dělící celou stavbu na dvě poloviny se pak železnice vynořuje z podzemí a ke břehu ostrova Fyn dále pokračuje souběžně s dálnicí v délce necelých sedmi kilometrů, asi dvacet metrů nad hladinou. Po kolejích se tudy denně prožene až tři sta vlakových souprav. Z pochopitelných důvodů se zde nesmí zastavit, takže po absolvování tohoto velmi nevšedního úseku zahýbáme na první odbočce před Nyborgem a záhy vybíháme na krásnou pláž, odkud je na celé výše popsané dílo pěkně vidět. Úderem páté doráží i osádka druhého auta a mně začíná být jasné, že se to zde neobejde bez Obrazekkoupele. Z krátké zastávky na pár fotek se stává téměř dvouhodinová siesta a já začínám rozmýšlet, kde přece jen budeme hledat nocleh. Protože se ale začíná zvedat chladný a ostrý vítr, vyrážíme po E20 dále na západ, míjíme Odense a proti zapadajícímu slunci se přes poslední z velkých skandinávských mostů v Middelfartu dostáváme „na kontinent“. U Koldingenu plynule přestupujeme na E45 směřující jižně a zde se již naprosto hmatatelně promítá vliv blízkého Německa, neboť přes relativně nízký rychlostní limit 110km/h ručičky našich rychloměrů nezřídka atakují stopadesátku, abychom udrželi krok s davem. V devět překračujeme hranice severního království a jižní říše, což je pro můj palubní počítač poněkud nepochopitelně signál k tomu, Obrazekaby mě vyzval k natankování. To činíme na ARALu v Hüttener Berge, kde do obou aut lijeme pohonné hmoty co se jen vejde. Na řadu přichází nezbytné kafe, něco potravy a než stačím umýt přední okno, tak nás obklopuje regulérní temnota, což nás o půl desáté dost překvapuje. Blízké okolí možnost důstojného nocování nenabízí, takže startujeme a za hodinu již bloudíme Hamburkem, kde jsou směrovky snad na všechna německá města, jenom ne na to hlavní, takže nalezení výpadovky na dálnici A26 nás poněkud zdržuje. Za použití GPS však tento přístav, ve kterém naše největší řeka (zde zvaná Elbe) ústí do moře opouštíme a po půlnoci stavíme u nějakého Essa na protahovací pauzu. Po krátké konzultaci je jasné, že Kořínci to už chtějí Obrazekdorazit až domů a protože ani zde není žádná lákavá možnost elegantního spaní, tak se k této variantě uchylujeme též. Řízení se ujímá Robert a já na pravém sedadle provádím lůžkovou úpravu, v důsledku čehož se pro mne další jízda stává najednou velmi příjemnou. S jedinou výjimkou kdesi u Berlína, se tak budím až na našem území v Petrovicích, kde již za naši měnu kupuji „neuvěřitelně levný“ Red Bull a české noviny. V ranním šeru pokračujeme dál, a protože energetická bomba na mně zatím nikterak nepůsobí, tak znovu procitám až na tankodromu za Prahou. Komfort jízdy po D1 se nám najednou jeví jako naprosto nesnesitelný a záhy po vytřesení zubní plomby domlouváme poslední společnou zastávku na Shellce za Českým Šternberkem. Naše cesty se na Moravě totiž budou dělit a tak je potřeba Kořínkům předat veškeré jejich předměty, které z přemíry prostoru našli své místo v Pašíkovi. Když otvírám Obrazekstřešní box, tak málem upadám, neboť se po odklopení víka vyvalí smrad, jako bychom tam měsíc vozili zdechlinu vorvaně. Velmi intenzivní zápach tresek totiž pronikl i dvojitým obalem z igelitových tašek, o kterém jsem ještě ve Švédsku byl přesvědčen, že je dokonale hermetický a já marně přemýšlím, kterak mému bratrovi, který se k zapůjčení jinak výborné rakve uvolil, vysvětlím, že nevratné navonění plastu rybím odérem je zcela normální....

  Slunce stoupá příkře vzhůru a my se po téměř tisícovce mil v autech paradoxně těšíme do postelí. Na řadě je činnost, na kterou jsem se tři týdny těšil ze všeho nejméně, což je teď již nevyhnutelná závěrečná děkovačka a objímačka. Princezno, Maťo, Jitule a Pavle, ještě jednou díky za výborné tři týdny, báječnou společnost a po zbytek cesty přeji klidný provoz a hlavně šťastný návrat domů.Obrazek

 Aby se to stejné zdařilo i nám, tak Roberta, který se po celonočním řízením tváří, že je čilý jako králíček na baterie Duracell, vyháním od knyplu do pelechu na místě spolujezdce a vůbec se nedivím, že už v připojovacím pruhu na dálnici spí jak mimino. V Senoradech brzdím o půl osmé ranní a protože se už taky těším minimálně na sprchu, tak odmítám pozvání starostlivé paní Burešové na snídani a loučím se i se svým kamarádem, bez kterého bych se na právě končící výlet asi těžko vydal. Takže Roberte, i tobě mnohokrát děkuji, bylo to bomba.

  Doma v Žabinách jsem o půl deváté a celkové shrnutí i všechny důležité statistiky si dovolím uvést v samostatném pojednání. No a pokud jste celé tyto moje třítýdenní memoáry dočetli až sem, tak samozřejmě děkuji i vám a pro dnešek mně prosím omluvte. Přeji vám za to krásné slunečné ráno nejen to dnešní, ale i všechny následující. Já jdu však spát. Takže vlastně dobrou....