16. den 2.8.2009 Z ostrovů zpět na kontinent
Ramberg – Hamnøya – Reine – Moskenes – Å - Moskenes – camp Bodø
Vstáváme do překrásného dne, kdy již před devátou ranní je 
mně s ohledem na intenzivní smrad, linoucí se v tomto krámu z každého koutu dost odrazuje. Toho jsou si ale v této prodejně vědomi, takže vybrané „zboží“ ochotně zatavují do igelitových pytlů, což typický zápach poněkud eliminuje, takže do toho s Robertem jdeme taky. Z hromady kdysi živých ryb taky vytahuji jedno „poleno“ a když se po zaplacení 164 NOKů konečně dostávám na čerstvý vzduch, jsem poněkud zaskočen žádostí, zdali bych nemohl Kořínkovic dárečky vzít do svého auta. Kumulujeme proto veškerý nákup do dalšího improvizovaného obalu 
ze dvou igelitek, které preventivně hermeticky utěsňuji izolepou, a protože opatrnosti není nikdy dost, tak pro jistotu celý balík raději ukládám do střešní rakve. Následně startujeme a pokračujeme na poslední, autem dosažitelný ostrov Moskenesøya, kde se po projetí pár mostů a tunelů ocitáme v moc roztomilé vesničce s ještě roztomilejším názvem Å. Mezinárodní silnice E10 vedoucí až ze švédského Luleå tu končí poněkud pozoruhodně záchytným parkovištěm, kde odstavujeme vozidla a vydáváme se na pěší prohlídku. Necháváme se zlákat do prodejny se suvenýry, kde nechávám další spoustu NOKů za pohledy a Pája se také dočkává své norské čepice. Scházíme do samého srdce tohoto vyhlášeného turistického cíle a v místní pekárně si
dáváme čerstvé pirohy s kafíčkem. Okukujeme u toho pěkné modely lodí a místních stavení, volně vystavené na trávníku a kolonádovým tempem přecházíme až na konec přístavní hráze, odkud se dost dlouho kocháme výhledem na celou tuto dnes již suchou nohou dosažitelnou nejjižnější výspu Lofotského souostroví, chráněnou v sevření až osmi set metrových štítů tyčících se z moře. Nebe nad námi má pouze jedinou barvu a my si užíváme překrásného klidu, prolínajícího se s nefalšovanou pohodou a i když teploměr u sebe nemáme, troufnu si tvrdit, že hlavně s ohledem na 
místní poměry je tu opravdu vedro. Kombinace všech těchto faktorů mě nabádá k předložení návrhu, kterak si právě začínající úžasné odpoledne ještě kapánek vyšperkovat. Na spolucestujících však vidím, že nějaké řeči o točeném pivu by bylo nošením dříví do lesa a tak při zpáteční cestě tak nějak automaticky zahýbáme na terasu místní restaurace a za chvíli se již každý usmíváme na před námi stojící šesti decilitrový Mack, uvařený v nejsevernějším evropském pivovaru v Tromsø. Sledujeme u toho provoz v místním přístavišti a z ruky krmíme ve větru plachtící racky, kteří se hlasitě dožadují naší pozornosti. Zmocňuje se mě těžko
popsatelný pocit euforického štěstí, který se asi nebude hned tak opakovat a protože nejsem sám a Mates s Princeznou se dožadují další koly, tak i my celou proceduru radostně opakujeme. Opájíme se tím vzácným pocitem, že nikam nespěcháme a aby byly zážitky z této další mety našeho putování komplexní, tak si ještě vyměňujeme rady a zkušenosti s našimi spoluobčany z Mělníka. S velkou chutí by se „vešlo ještě jedno“ ale je potřeba pamatovat, že paradoxně v této prohibicí postižené zemi se za volantem toleruje „jenom“ půl promile, takže se 
pozvolna loučíme a vydáváme se na exkurzi zbytku této zapadlé, ale o to malebnější osady. Nemohu se nezmínit o obrovské radosti, kterou mi Jitka za první bezpečnou odbočkou způsobila darováním překrásného suvenýru, o kterém se však zmiňovat raději nebudu. V každém případě však ještě jednou díky!!! Abychom se nedopustili zločinu, stanovujeme nejbližší možný čas odjezdu až za pár hodin a první zastávku dáváme na terase pravé rorbu, kam sympatičtí němci právě vytahují úlovek, který právě dovezli ze širého moře. U vytržení je zejména Robert, mezi nímž a Germány je nejmenší jazyková bariéra, a aniž by dal těmto rybářům sebemenší 
šanci říci „nicht“, bere si na kuchacím stole ležící šupinaté nestvůry, se kterými pózuje pro fotografie do kroniky senoradského rybářského svazu. Já spíše obdivuji rychlost a zručnost, s jakou skutečný majitel po chvíli asi desetikilovou rybu zpracuje na krásné úhledné filety. Ten by se mohl na pár minut stavit dopoledne na Vánoce...
Couráme se dále mezi historickými budovami s rozličným vybavením, které jsou přístupny veřejnosti, když nám při pozorování jiných návštěvníků dochází, že jsme si v již zmiňovaných suvenýrech u parkoviště měli 
zakoupit i nějaké viditelně nošené vstupenky. Ty my bohužel tentokrát nevědomky nemáme, takže další atrakce sledujeme spíše z povzdálí, a abychom náš národ případně neuvrhli do ostudy, tak se mezi sebou bavíme „portugalsky s lisabonským dialektem“. Čas najednou začíná ubíhat rychleji, a tak se oklikou přes tunel, kterým jsme přijeli, vydáváme zpět k parkovišti. Když otevřeme auta, vyvalí se na nás vedro jak ze sauny a já ani nechci vědět, jakpak se mají rybičky od kouzelné babičky v našich ledničkách, natož ty sušené v černé rakvi na střeše Pašíka. Další postupový cíl dnešního putování je návrat do pár kilometrů vzdáleného přístavu Moskenes, odkud by nás
měl trajekt dopravit zpět na pevninu. Vzhledem k tomu, že se nám zavčasu i přes Pavlovo velké úsilí nepodařilo zařídit rezervaci, tak se vše stává velkou a poněkud nebezpečnou loterií. Aby to bylo trochu komplikovanější, tak si Robert vymýšlí, že ještě nutně potřebuje další tresku, takže si na rozdíl od Kořínků přes Tind a Sørv ågen zajíždíme zpět na Sokrisøyu. Při zpáteční cestě se ještě zastavujeme v Reine, kde bych zmínil snad jen to, že je zde vcelku 
široká nabídka stylového ubytování a benzinka. Moc se zde nezdržujeme a raději se přesouváme do Moskenes, kde se řadíme do fronty několik aut za Kořínky doufaje, že se na dnešní trajekt dostaneme. Do plánovaného odjezdu ale ještě zbývá několik hodin, takže se rozhodujeme pro tepelné zpracování ryb od babičky. Obsazujeme proto jeden stůl a snažíme se zprovoznit gril. To se ale bohužel naprosto nedaří, takže filety zase potupně schováváme a pro tuto chvíli volíme jiný druh stravy. Čas se tak nějak podivně vleče a nervozita narůstá, protože naprosto netušíme, kolik aut si rezervaci zajistilo a přijede až na poslední chvíli. Přesně v sedm se pak zpoza přístavní hráze vynoří plavidlo
Malangen, z něhož začíná na pevninu proudit šnůra aut. Jejich počítáním se nezaobírám, protože obsluha trajektu po nás s předstihem vyžaduje platbu 704 NOKů. Z toho dedukuji, že se s námi dnes počítá, což se záhy potvrzuje při zapisování jmen do evidence cestujících zřejmě pro případ ztroskotání. To na nás působí poněkud morbidně, ale opravdový důvod může být i jiný, neboť výběrčí přepravného záhy oddělují spolucestující od šoférů, kteří jsou nuceni nastoupit samostatně. Startování motorů aut přede mnou mě přivádí k větší ostražitosti a tak raději nasedám právě ve chvíli, kdy se dává pomalu do pohybu i naše „lajna“. Pár metrů před 
vjezdem do rozevřené tlamy trajektu se však kolona zastavuje a moje tepová frekvence je rázem někde kolem stovky. Skrze okna aut přede mnou vidím již naloděnou bílou Oktávku s ne zrovna optimisticky zářícími brzdovými světly na konci automobilové paluby, ve zdánlivě neřešitelné situaci pro možnost dalšího posunu vpřed. Dispečeři řídící rozložení vozidel na šífu ale naštěstí odvedli výbornou práci a tak po pár přískocích se do nitra hučící obludy nakonec vchází i náš Pašík. Bylo to ale o chlup a přijet o hodinu později, tak bychom zde čekali do rána, neboť objížďka „po souši“ by přes noc rychlejší asi nebyla, když jenom do Narviku je to 
Z toho tedy vyplývá, že Norsko se ze severu na jih (a logicky i opačně) „suchou pneumatikou“ vlastně přejet nedá a pěšky tomu bude obdobně, neboť v nejužším místě má tato Skandinávská země na šířku pouhých
S velikou úlevou se proplétám mezi auty nacpanými na sebe „nárazník na nárazník“ a okamžitě vyjíždím výtahem na osobní palubu, ale ani tak nestíhám sledovat odražení od mola a uzavření nákladových vrat. Celá operace od zakotvení lodi k molu, výměnu aut i pasažérů a následný odjezd trvala necelé půl hodiny, takže již o půl osmé z otevřené paluby máváme Lofotům a nutno přiznat, že se některým z nás lesknou oči. Trasu z těchto ostrovů na kontinent 
zabezpečují dvě lodě a my jsme si vylosovali tu pomalejší, takže máme čtyři hodiny na pozorování vzdalující se perly severu s již neodmyslitelným západem slunce. Z počátku je na venkovní palubě poměrně plno, ale úměrně tomu, jak se vzdalujeme od souostroví a jak se nad otevřeným mořem prudce ochlazuje zde trvale zůstává již jen několik otrlých domorodců, mezi nimiž vyčnívá vousatý dědeček v kraťasech a sandálech, nehnutě sedící na židli s očima zabodnutýma do nějaké knihy. Nám se naštěští zdařilo obsadit i stolek s šesti křesílky v útulném prostředí kabiny pro cestující, takže kromě hraní karet si můžeme i trochu zdřímnout. Cesta utěšeně ubíhá, díky čemuž už hodinu před půlnocí sledujeme bravurní manévrování mezi 
pobřežními ostrůvky a mělčinami, až po ostrou, téměř 180° zatáčku k přístavnímu molu v Bodø. Chování většiny spolucestujících při opouštění lodi mně připomíná spíše vzorné plnění evakučního plánu a vědom si možnosti ušlapání, vše pobaveně sleduji až do okamžiku, než mě úklidová četa začne neomaleně mopem pobízet k urychlenému výstupu. Pěšáci musí plavbu opět ukončit odděleně a tím v poněkud setmělém přístavu nastává drobný chaos při hledání, zastavení a následném nastoupení do auta řízeného tím svým šoférem. Ke mně naštěstí přistupuje pouze Robert, takže vybaveni ani ne týden starými zkušenostmi vcelku rychle nacházíme kemp ležící v bezprostřední blízkosti letiště. Těsně před půlnocí jsou všechny 
chatky beznadějně obsazeny, takže nezbývá nic jiného, než opět rozbít stany, což se ne všem daří činit v tichosti. Obětavá Jitka se s rybami od babičky vrhá do kuchyně a po chvíli se již na stolku, který jsme nekompromisně uchvátili, cpeme nadstandardními porcemi typické norské stravy. Že to všechno nejsme schopni zkrmit, s přibývajícími sousty chápou už i Pavel s Matesem a tak s dobrou vírou, že uděláme dobrý skutek, necháváme zbytky na stole pro místní neuvěřitelně velkou a chlupatou erární kočku. Zítra nás čeká náročný den, takže dnešní sezení již příliš neprotahujeme a s přeplněnými žaludky se ubíráme ke spánku.
