3. den 20..2009 Risør a silnice 44
Porsgrunn - Risør - Arendal - Kristiansand - Flekkefjord - camp Bakkaåno
Probouzíme se do slunečného rána a za pomocí čipových karet, bez kterých si zde ani neumyjete ruce, se dobýváme do různých dveří, abychom mohli provést nutné ranní úkony. Za hučení příboje si dopřáváme civilizovanou snídani a po sbalení našich textilních obydlí tento "kemp pro tisíc přívěsů a dva stany" opouštíme. Zprvu míříme na sever, kde se napojujeme na E18, která pro změnu ubíhá na jihozápad a přivádí nás do kraje Telemark. Tím se opět setkáváme s místním fenoménem, který bych nazval třeba "jihonorská highway". Celé kouzlo spočívá v tom, že za 25 NOKů mýtného můžete rychlostí 80km/h jet po jednopruhové dálnici bez možnosti předjíždění, takže když se někdo před vámi rozhodne, že šedesátka stačí, tak za ten poplatek jedete šedesátkou. Ze svého okolí znám několik stvoření, kterým by to vyhovovalo i v našich zeměpisných šířkách, ovšem pokud zde v ten den potřebujete ujet 400km, tak je to dost nepraktický model. Tímto stylem se tedy ploužíme dál, až nás 
vysvobozuje odbočka na silnici č.416, na jejímž konci nás chvíli po poledni čeká malebné městečko Risør v kraji Aust-Agder. Je to velmi krásný "výletní" přístav dýchající na nás klidem a takřka lázeňskou pohodou. Čistota a průzračnost vody hemžící se medúzami je zde jen stěží popsatelná a k celkovému dojmu až téměř sterilního prostředí přispívá záliba místních obyvatel v opatřování téměř všech staveb sněhově bílým nátěrem. Tato posedlost v jednom případě zachází tak daleko, že část skalnatého výběžku za přístavem je též natřená nabílo... Překrásné počasí a zdejší atmosféra si nás podmaňují natolik, že se všichni držitelé hlasovacího práva jednoznačně shodují na nutnosti dát si pivo. Vybíráme si proto plovoucí restaurant zakotvený u mola a dáváme si točené Kristianssands Bryggeri. Omladina se musí spokojit s colou (kofolu tady jaksi nemají) a celá tato legrace stojí dohromady 348 NOKů. Na kolik vyšel jeden 
škopek se nám z účtenky nedaří vypátrat a nabýváme pocitu, že s ohledem na naše duševní zdraví bude lepší, když se to nikdy ani nedozvíme. Chvíli si užíváme pohodu, kterou známe od "Hříbka" na Pryglu a poté vyrážíme korzovat dále po přístavním molu, kde zjišťujeme, že se do Norska dá přicestovat i jinak, než autem. Na to ovšem budeme muset ještě pár korun došetřit... Máme ale před sebou ještě velmi dalekou cestu, takže je nutno myslet na odjezd. Ze zvědavosti ještě navštěvujeme Vinomonopolet, což je státem kontrolovaná síť obchodů s vínem, ohnivou vodou i některými druhy „plnotučnějších“ piv, a ověřujeme si, že drobné porušení celních předpisů bylo prozíravé nejen u brambor. Já ještě probíhám perfektně vybavené infocentrum a poté všichni tak nějak neochotně míříme na parkoviště. S 
Risørem se loučíme před půl třetí a vydáváme se zpět na E18, která až po Arendal zase není dálnicí. Ta končí v Grimstadu, za kterým platíme dalších 25 NOKů a na prvním možném odpočívadle zastavujeme za účelem potlačení již dost intenzivního hladu. S velkou chutí a zármutkem zároveň likviduji poslední řízek a vydávám se podívat k nedalekému Kaldwellfjordu, kde se letním radovánkám na vodních lyžích oddává několik domorodců. Je to moc pěkné místo, ostatně jako všechna odpočívadla, u kterých jsme za našeho pobytu na severu zastavili. Protože jsou již čtyři hodiny odpolední a dle Pavlova pečlivě přichystaného cestovního grafikonu máme před sebou ještě asi 200 kilometrů, děláme v našem programu první škrt. Druhý největší norský přístav Kristiansand v kraji Vest-Agder proto po zaplacení 10 Noků pouze projíždíme a po E39 přes Mandal, Lyngdal a Lyknes pokračujeme až do Flekkefjordu. Mezitím ovšem (dnes již po čtvrté) se na další mýtnici zbavujeme obvyklých 25 NOKů. V již zmíněném Flekkefjordu po té sjíždíme na poněkud adrenalinovou silnici č.44 ze
které se nabízejí překrásné výhledy na okolní kopcovitou a velmi členitou krajinu. Slunečné počasí, které nás celý den provázelo se na hranici kraje Rogaland poněkud kazí, ochlazuje se a na občasných loužích je vidět, že zde nedávno dost usilovně pršelo. V autech to ale příliš nevadí, takže po prvním výraznějším prověření našich brzd sjíždíme k Jøssingfjordu, kde byla 17.února 1940 dostižena německá zásobovací loď Altmark s 300 britskými zajatci z palub lodí, které v Atlantiku potápěl Admirál Graf Spee. V sevření příkrých skal a mořského zálivu zastavujeme u někdejší hornické osady s historickými obydlími tehdejších zaměstnanců. S ohledem na pokročilou dobu je však hlavní expozice již zavřená, a tak zakrátko pokračujeme na konec údolí, odkud cesta v několika serpentinách stoupá a posléze se noří do tunelu vytesaného ve skále. Zde je na místě podotknout, že pokud podobné otvory 
určené pro průjezd vozidel neměří alespoň 200 metrů, tak se ani nepovažují za tunely. Když opět vyjíždíme na denní světlo, máme zalehlé v uších a nastoupanou pořádnou dávku výškových metrů, které nám z úžasné vyhlídky umožňují shlédnout celý fjord ze zcela jiné perspektivy. Pořizujeme spoustu fotek v rozličném personálním obsazení a vůbec se nám odtud nechce. Dalo by se zde strávit ještě mnoho krásných chvil, ovšem je už hodně po osmé, počasí nejisté a budoucnost našeho národa se opět hlásí o teplou stravu. S rozdílným nadšením se tedy vzdáváme varianty noclehu „na divočáka“ a po „Route 44“ vyrážíme dále s úkolem najít kemp. Panoramata již nejsou tak úžasná, neboť opět musíme uvést v činnost stěrače a po dalším důkladném zahřátí brzd odbočujeme vpravo hned před Sokndalem, kterému
Jitka do konce života bude říkat Hauge. Po nějakých třech kilometrech se nám po pravé straně nabízí krásná louka s několika chatkami a se zemědělskou usedlostí na konci. Po včerejší zkušenosti neváháme a po krátkém jednání bereme dvě zcela nové chatky po třech lůžkách. Nutno dodat, že dobře děláme, neboť další pohyb bez deštníku je po zbytek večera i v průběhu noci velmi nepříjemný……
