Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. den     3.8.2009     Saltstraumen

 

Løding - Tuv – Misær – Medby – Mo i Rana – Mosjøen – Trofors – Majavatn - Nansskogan – camp Harran

 

V nejhorším snu mého života se nacházím uprostřed středověké osady, jenž se právě stala terčem nočního nájezdu zdivočelých vikingů, kteří nemilosrdně vraždí vše živé, co jim přichází pod ostří mečů a hroty kopí. Zbaběle se pod postelí tlačím do kouta a rukama si Obrazekucpávám uši, abych tak pronikavě neslyšel nářek malých dětí, jenž jsou nelítostně utloukány dřevěnými vesly z lodí barbarských útočníků a odevzdán krutému osudu doufám, že na mě při vypleňování vesnice snad nějak zapomenou.... "Bože, kdy už to skončí?!?!", ptám se v duchu ve chvíli, kdy brutální masakr v bezprostředním okolí mé chýše vrcholí a rány i nelidský řev získávají na intenzitě. Už to nemohu vydržet, vystrašeně pootvírám oči, mezi které každou chvíli očekávám úder kyjem a dvěma štěrbinami vidím Roberta, kterak strká hlavu pod polštář a dělá, jako by se ho venkovní neskutečně surová událost nikterak netýkala!!!

  No jistě, nejsme přece ve středověké chýši někde na skotském pobřeží, ale v éře kulminující celosvětové ekonomické krize na pozemku Bodøsjøen Camping v Norsku. Jenže divoká bitka a Obrazeknářek vražděných neviňátek spolu s ránami do svrchní celty našeho příbytku není žádný sen, ale syrová realita!!! Že se konfliktu zúčastňuje větší počet bojovníků, potvrzuje bouchání dveří okolostojících přívěsů a hlasité klení v mnoha světových jazycích. Začínám dost litovat, že jsme do této země s údajně nulovou kriminalitou přicestovali neozbrojeni. Naštěstí tato lokální občanská válka velmi rychle končí a já s největší obezřetností opatrně vystrkuji hlavu ze stanu, který nám právě zachránil holý život. Chystám se spočítat padlé a případným přeživším poskytnout první pomoc, ovšem scéna, kterou spatřuji, skýtá zcela jiný obraz, než na který jsem (ne)byl připraven. Všude po okolí poletuje spousta bílého peří a na našem stolku, kde jsme nechali rybičky pro kočičku do prázdného hrnce zklamaně civí mladý racek, na kterého se při souboji o potravu s jeho nekompromisnějšími soukmenovci již nedostalo.....

  Školácká chyba, které jsme se v dobré víře před odchodem ke spaní dopustili, měla za následek, že polovina kempu dnes měla budíček již kolem čtvrté hodiny ranní, tedy přesně ve chvíli, kdy rackové objevili luxusně naservírovanou pochoutku v podobě několika osmažených rybích filet na našem jídelním stole. Kdo to nezažil, neuvěří. Zkouším ještě usnout, ale moc se Obrazekmi to nedaří, a tak se spíše těším, až se přiblíží osmá hodina a já budu moci vyrazit někam pro čerstvý chleba. Protože nechci být u toho, až to moji přátelé od ostatních obyvatel kempu schytají, tak po osmé v rychlosti přebíhám ze stanu do auta a nejkratší možnou cestou odjíždím za bránu kempu. To již z letiště startuje první z "rozjezdových" Boeingů společnosti Norvegian, které v pravidelných odletových periodách křižují norské nebe do všech větších měst. První zastávku dávám na benzince, ale k mému údivu už je veškeré pečivo vyprodané. Zajíždím proto do města a stavím u jednoho ze zelených obchodů sítě Kiwi, abych zde metodou náhodného výběru zkusil z hromady zabalených "brodů" vybrat ten, který chutná jako chleba. Kromě jiných poživatin do košíku ukládám ještě dva kartony (6+6 plechovek) světlé Hansy za bezkonkurenční cenu 18,90 NOKů, což mi působí obzvláště velkou radost až do chvíle, než mně pokladní s typickou vizáží Trollice u kasy zmrazí informací, že pivo ze zákona lze Obrazekprodávat až od desíti hodin. Smysl tohoto vládního nařízení naprosto nechápu, ale nakonec se mu podřizuji, neboť naštěstí dnes budeme mít ještě spoustu příležitostí, jak tento zákonný výstřelek dodržet. Pomalu se vracím ke kempu, nad kterým už ustalo dunění "rozjezdu" a oddychuji si, když mí přátelé jsou již bez újmy vzhůru. Pod azurovou oblohou je hned po ránu příjemných 22°C a protože nás dnes čeká veliká porce kilometrů, zakusujeme se do nadstandardních porcí vydatných snídaní. Z poklidné konzumace nás bez varování zaskočí ohlušující rachot tří dvojic stíhacích F-16, s podvěšenými nádržemi jak na let kolem světa. Pro pozorovatele, který je z leteckých dnů zvyklý na tyto Falcony promenádujících se nad letištěm jen tak na lehko je to dost nevšední úkaz. V klidu tedy balíme a o půl jedenácté Obrazekopouštíme Bodø po jediné možné silnici č.80 směrem na Fauske. V Lødingu však odbočujeme jižně na silnici č.17 a v ideální chvíli dorážíme na hlavní atrakci dnešního dne. Jedná se o elegantním mostem překlenutou úžinu Saltstraumen, kterou se s každým přílivem do Skjerstadfjordu valí 400 miliónů kubíků vody rychlostí až 40km/h vytvářejíce u toho množství obrovských vírů. Při odlivu toto přírodní perpetum mobile pochopitelně funguje naprosto Obrazekpodobně, pouze opačným směrem do moře. S úžasem zíráme na tuto demonstraci nespoutané síly, která u paty pilíře mostu vytváří rozdíl hladin fjordu a moře nejméně jeden metr. Celá podívaná má však jeden velký nedostatek, a to ten, že se nedá našimi Obrazekdigitály obstojně nafotit, proto z tohoto úžasného místa alespoň přikládám ilustrační foto madam Kořínkové, která se svým bělostným úborem náležitě připravila na dnešní překročení polárního kruhu, tentokrát směrem k jihu. Když se cítíme dostatečně pokocháni, ujednocujeme se na návrhu nevracet se na nudnou silnici č.80, ale po překonání dvou mostů odbočujeme na poněkud více vnitrozemskou silnici č.812. Nutno říci, že to bylo rozhodnutí hodně prozíravé, neboť si za stále slunečného počasí užíváme vyhlídkové jízdy v minimálním provozu po nové, velmi kvalitní silnici, vedoucí překrásnou Obrazekčlenitou krajinou Nordlandu. Několikrát si zde ověřujeme, že i maximální povolená rychlost je v těchto oblastech velmi zrádná, neboť volně se pasoucí stáda ovcí a koz se na vyhřátém asfaltu povalují téměř výhradně vždy za zatáčkou, do které není vidět. Na začátku táhlého klesání podvědomě cítíme, že se blížíme k údolí s železnicí a silniční tepnou E6, kde naše vyhlídková krasojízda bude končit, takže ještě zastavujeme na „cikpauzu“, i když se nikomu nechce... Přesto se vrháme do porostu, kterému zde říkáme les, a za pár minut Obrazekse kapota Oktávky začíná zaplňovat krásnými zdravými hřiby, nad kterými by naši zapálení houbaři museli slintat. Je už hodina po poledni, a tak se spouštíme k obci Medby, kde jsme nedávno nocovali a po magistrále E6 pokračujeme na jih. Kolem druhé hodiny opět zastavujeme na polárním kruhu, který Mates při naší cestě na sever úspěšně zaspal, a po pořízení povinných fotek se pár kilometrů posouváme na méně komerční odpočívadlo, kde se při krátké procházce věnujeme sběru borůvek. Protože ale potřebujeme urazit ještě velkou část cesty, tak se zde příliš nezdržujeme a již před čtvrtou zahýbáme ke STATOILu v Mo i Rana. K našemu údivu zde mají ropu za 11,10 NOKů, což je o více než 10 procent více, než před Obrazektýdnem, čímž se z doposud nejlevnější benzinky rázem stává nejdražší. Protože ale nemám tu odvahu jezdit zde „na hladové oko“, tak to bereme a za kamionem, který jsem dnes již dvakrát předjížděl, pokračujeme dále. Tato fáze cesty je bohužel nepříliš zábavnou a vyžaduje velkou porci trpělivosti. Další zastávku pořádáme u samošky v Mosjøenu, kde doplňujeme potraviny a shodujeme se na nutnosti urazit ještě aspoň sto kilometrů a poté se pokusit najít nějaký nocleh s možností vaření. Zkoušíme asi pět variant, ale všude je buďto plno, draho, nebo nás odradil exteriér. Když v devět večer dorážíme až do kempu v Harranu, jsme už tak utahaní, že bez řečí za 400 NOKů bereme chatky pár metrů od silnice, z čehož mám trochu obavu. Provoz na E6 ve večerních hodinách je naštěstí skoro nulový, takže v rychlosti vaříme večeře a u Obrazekvenkovních stolků si v klidu vynahrazujeme skoro celodenní půst. U toho musím vyzvednout vynikající houbový guláš od Jitky, po kterém určitě budu mlaskat ještě ze spaní. A protože od našeho prvního překročení polárního kruhu je datum opět o něco starší a vzdálenost od našeho nejsevernějšího noclehu se blíží tisíci kilometrům, tak po týdnu zažíváme něco, co by se dalo nazvat tmou. Na použití baterek to sice není, ale konečně nás příroda jednou slušně upozorňuje, že bychom se o půlnoci měli odebrat ke spánku, což také záhy činíme.