Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. den     25.7.2009     Bergen a Sognefjord

 

Bergen – Knarrviki – Opadal - Lavik – Vadheim - Høyanger - camp Sjøtun

 

Obrazek  Ze spánku procitám již před sedmou s jakýmsi tísnivým pocitem. V až nepřirozeném tichu se bojím otevřít stan, neboť se obávám nějakého nemilého překvapení. Zvědavost je ale silnější a po zabzučení dvěma zipy mi padá kámen ze srdce. Ne, neocitli jsme se sami na opuštěném ostrově, to jenom přestalo pršet a po celonočním lijáku se vůbec nikomu nechce opustit útulné a ve většině případů asi i suché prostředí okolo stojících chatek, přívěsů, bydlibusů a stanů. Protože náš typ obydlí není vybaven sociálním zařízením (a nehodlám to ani měnit), vydávám se Obrazeks 10-tiNOKem do místních sprch. Při každém došlápnutí mi z pod nohy vytryskne fontána vody a tak si velmi rychle uvědomuji, že k obvyklým činnostem dnešního rána přibude ještě sušení. To se záhy potvrzuje zejména u Kořínků, kteří ve svém 2+1 sice taky nemají příslušenství, ovšem v touze předběhnout dobu začali poněkud neuváženě s instalací bazénu….. V následujících dvou hodinách tedy ve ztížených podmínkách sušíme, snídáme, sušíme, balíme a sušíme, z čehož nás na okamžik vytrhne nedaleko zastavivší dvoupatrový Neoplan, za jehož volantem sedí tentýž německý strejda, který včera večer volal druhého árijského strejdu s kamerou. Ten pro změnu v ruce třímá mikrofon, do kterého afektovaně cosi vykřikuje a Obrazekvolnou paží ukazuje směrem k nám, zatímco z foťáků na vnitřní straně oken bohatě proskleného autobusu bliká jeden blesk za druhým. Jestli seniorům z Bavorska ukazoval jejich úžasné východní sousedy se schopností geniální improvizace, či podlidi ze západní oblasti Balkánu se už asi nedozvíme, nicméně na projevený zájem reagujeme máváním, za což jsme odměněni další dávkou fotoblesků a následně i klaksonem tohoto velkého dopravního prostředku určeného pro převoz celého domova důchodců.

  Protože jsme již dlouho nezahájili denní program sportem, kompletuji pětici papírových letadel z Globusu a vyhlašuji soutěž o nejdelší vrh. Jako hlavní cenu dávám všanc tabulku čokolády, čímž celé klání získává ten správný náboj. Aby bylo vše objektivní, losujeme stroje a Jitka vše dokumentuje. Adrenalin stoupá a na povel „Start!“ naše ruce vrhají vpřed pět „Warbirdů“. Moje Zero je zcela nesportovně (a v historickém kontextu i naprosto nelogicky) taranováno Pavlovým Messerschmittem a Robertův Tempest končí po nezvládnutí střemhlavého letu vrtulí v bažině.Obrazek Mezi zbývajícími úspěšnějšími soutěžícími se rozhořívá drobný konflikt o doletu jejich svěřenců, a tak preventivně vyhlašujeme dva vítěze a vše uklidňujeme další čokoládou, aby děti byly dostatečně fotogenické pro následné snímky se správcovým štěňátkem…

  Náhle si uvědomujeme, že se blíží jedenáctá hodina, a tak se loučíme a vyrážíme do Bergenu, správního střediska kraje Hordaland. Jako velitelské vozidlo určujeme bílé, které ignoruje záchytný patrový parkhaus na vjezdu do centra a již o půl dvanácté parkujeme v krytém V.I.P. stání asi 100 metrů od nádraží. Pavel „zařizuje“ parkovací lístky a natěšeně vyrážíme do města Obrazeks hřejivým pocitem, že jsme se podobně jako ve Stavangeru nenechali nachytat na stání někde na periferii. Procházíme nádražím, které je jednou z mála kamenných budov v historickém Bergenu, nádvořím pozoruhodného muzea lepry a stylovými uličkami se blížíme k samému srdci tohoto královského města. Poněkud nás překvapuje „londýnský“ autobus, ale po chvíli jsme již na nábřeží přístaviště Vågen někdejší obchodní čtvrti Bryggen, která je zapsaná na seznamu UNESCO. Možná i tím, že je sobota, se zde nachází lidí jak škaredých psů a proto celou naši formaci rozpouštíme na individuální dvouhodinovou prohlídku. Sraz dáváme klasicky „na Čáře pod hodinama“, ale protože Robert neví kde to je, tak si naštěstí uvědomujeme, že Obrazektady to bude lepší u sochy Ludviga Holberga naproti rybímu trhu na Torgetu.

  Bohužel nejsem milovník historických památek, takže se tu jen tak loudám k pevnosti Bergenhus, koukám kolem sebe a utvrzuji se v tom, že jedna moje dosavadní myšlenka, která ve mně začala hlodat už ve Stavangeru má bohužel reálný základ asi po celé této skandinávské zemi. Kdyby Ivan Mládek v době psaní písně „Brno je Zlatá loď“ měl alespoň částečnou představu o podobě průměrné norské ženské, nikdy by si nebral do huby „…děvčata z Prahy, Plzně, Ustí….“ Mírně konsternován představou, že jsem Nor, doživotněObrazek odkázán na domorodé partnerky se alespoň v suvenýrech nechávám unést a nakupuji ještě spoustu pohlednic, pár knížek a nějaké ty Trolly, abych po návratu domů měl kamarádům co rozdávat. U pokladny mě pak zaskočí dvě půvabná stvoření vizuálně se naprosto vymykající svému okolí a moje předchozí myšlenka dostává trhliny. Pozvolna tedy platím, děkuji, loučím se a odcházím, když v tu chvíli slečny za pultem na sebe spustí plynulou polštinou, která vše vysvětluje…..

  Zahýbám do úzkých uliček dřevěného Bryggenu a zkouším si představit, jak to tu před pěti sty lety asi vonělo. Vypadá to tu sice zajímavě, ovšem s ohledem na množství návštěvníků nejsem z exkurze této turistické povinnosti Obrazekzase až tak nadšen. Alespoň zde spatřuji prvního soba. Je sice vycpán a má pouze hlavu, zato se nechává bez problému pohladit… Počasí je nadále „velmi, ale velmi nejisté“ což na místě, kde údajně 80% dní v roce prší, je vlastně úplná bomba. Teď již opět s Kořínkama procházíme slavný rybí trh, kde se kromě veškeré mořské havěti dá koupit i ovoce a jiné potraviny. Protože ani prodírání se davem mezi rybinou páchnoucími stánky nepatří mezi moje příliš oblíbené disciplíny, odebírám se do místního opět perfektního infocentra, kde fasuji spoustu materiálu usnadňujícího naše další putování. Při následném hlídkování na místě srazu pozoruji okolo jedoucí svatební kolonu, jejíž auta jsou kromě u nás běžných pentlí vybavena i norskýma vlaječkama, což je další důkaz toho, že Norové jsou na svoji zemi náležitě hrdí. 

Obrazek  Po vzájemném setkání na smluveném místě se rozhodujeme, že náš již týdenní pobyt na půdě tohoto království oslavíme točeným pivem, a tak v jedné postranní uličce objevujeme příjemnou zahrádku a po třech hodinách na nohou si dopřáváme oddych ve společnosti čtyř zrzavých fešáků. Navzájem si sdělujeme dojmy, z návštěvy tohoto v minulosti hlavního města a po ukončení konzumace se kolem chrámu Bergen Domkirken pomalu vracíme k parkovišti. Když už z dálky za stěračem obou našich vozidel spatřujeme dlouhé kusy výrazně žlutých papírů, začínáme tušit, že se asi nejedná o zdvořilostní poděkování za naši návštěvu, nýbrž že je něco špatně. Za překročení zaplacené parkovací lhůty (Pavel zaplatil hodinu) máme navštívit místní kancelář Obrazekfirmy EUROPARK a uhradit „belop“ 700 NOKů za jedno auto, což dost zásadně kazí jinak dobrý dojem z návštěvy historického Bergenu. Jako náhradní varianta uhrazení pokuty se nabízí bezhotovostní platba na uvedené konto, a nebo osobní vyrovnání na ředitelství v Oslu. My se rozhodujeme, že to necháme na to Oslo…. S odjezdem raději neotálíme a ve spleti jednosměrných ulic chvíli bloudíme, než trefujeme námi již pěšky prochozené nábřeží a výpadovku E39 na sever. Po několika kilometrech v obci Hylkje stavíme na Shellce, abychom u kafe za obvyklých 20 NOKů trochu rozdýchali Obrazekzávěrečný bergenský šok a v klidu promysleli další cestu. Shodujeme se, že dnes nutně potřebujeme překonat nejdelší a nejhlubší fjord, na jehož druhém břehu najdeme nějaké suché ubytování. Blíží se čtvrtá odpolední, a protože mě broskve z rybího trhu dostatečně nezasytily, nemohu odolat a pro změnu kupuji misku jahod, za což jsem dospělými Kořínky na oko kárán, neboť nedospělí Kořínci se záhy dožadují své dávky taktéž. Raději tedy startujeme a za chvíli překonáváme více jak kilometrový most z Hordviku do Knarviku. V rámci rychlostních omezení „uháníme“ dále převážně severním směrem, kde se pravidelně noříme do spousty tunelů (nejdelší 6 km), vjíždíme do kraje Sogn og Fjordane a po páté hodině se již naloďujeme na trajekt v Oppedalu. Výsadek následně provádíme v Laviku a stále po E39 pokračujeme podél Sognefjordu až do Vadheimu, kde Obrazekodbočujeme východně na silnici č.55 a na Essu dáváme další kafepauzu. Dle dřívější dohody ve stanovený čas volám našim brněnským kamarádům na Valašsko, a ověřuji si, že naše letošní absence na tradiční hromadné tuzemské dovolené nebude mít na její průběh naprosto žádný vliv, neboť přátelé si to taky umí udělat hezký i bez nás…

  Je již po šesté hodině a my toho dnes už začínáme mít tak nějak dost. Dle nám dostupných informací mnoho kempů na výběr nemáme a po včerejší zkušenosti jsme dnes ochotni vzít třeba i divočáka. Jedeme proto hodně pozvolna a jednou se i vracíme. Krásný flek na břehu fjordu se stoly i sociálkou je vybaven bohužel i tabulí zakazující nocleh, takže pokračujeme dále, až nás zláká cedule Sjøtun CampingBalestrandu. Recepce je zavřená a tak v „privátu“ Obrazekzvoníme na dědečka, který nám suše oznamuje, že chatky jsou plné a stany ať si dáme, kam chceme. Zprvu nás velké nadšení neobjímá, ale nehodláme dále riskovat, a tak již nacvičeným způsobem parkujeme, stavíme stany a v bezplatné kuchyni klohníme večeře. Jitka s potěšením zjišťuje, že součástí služeb je i pračka a mile nás překvapují též bezplatné sprchy. Nakonec se tedy nějak zabydlujeme, ale ke spokojenosti nám chybí něco na sezení. Nafukuji tedy Kořínkům vekou matraci na spaní, a protože jsem zvědav, odkud vedle ubytovaní Němci nosí ryby, jdu na průzkum pobřeží. To se ukazuje být jako velmi prozíravé, neboť objevuji úžasné molo na břehu Sognefjordu, ke kterému s trochou přemlouvání lákám i své přátele. Záhy si sem přinášíme i „vše potřebné“ a hluboko do noci se kocháme krásnými výhledy na Obrazekmodrým inkoustem se ploužící trajekty a protilehlou horu, s zářivě bílou čepicí ledovce Fresvikbreen. Po dvou dnech se nad námi rozestupují oblaka a já si poprvé uvědomuji, že moje čtyři baterky na svícení (1+3 náhradní) následující dva týdny již nebudu k ničemu potřebovat. Čas zde najednou běží nezadržitelně rychle a nikdo z nás se nechce dívat na hodinky. Obloha začíná být světlejší a my se jen velmi nesnadno nutíme k opuštění tohoto fascinujícího místa. Kolem druhé však Jitka zavelí a tak se kolegiálně přesouváme do stanů s předsevzetím, že o to rychleji budeme až do rána spát….