Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. den     4.8.2009     Trondheim

 

Grong – Steinkjer – Verdal - Sjørdal – Trondheim – Støren - Oppdal – Dombås - camp „s autíčkem a trampolínou“

 

Obrazek  Díky včasnému odchodu na nocleh vstáváme již o půl osmé a po provedení ranní hygieny si lámeme hlavu, jak naložit s přebytky včerejšího houbového sběru. Robert, který konzumaci jakýchkoliv hub striktně odmítá, se paradoxně pouští do zdlouhavého krájení těchto lesních plodin s úmyslem usušit je svým blízkým cestou na Moravu, z čehož mám pramalou radost, neboť si dokážu představit, kterak v již tak zabordeleném kokpitu našeho vozidla, budeme ještě 5 dní vozit hřiby rozprostřené na co největší ploše, aby nezplesnivěly. Jako výraz vděku za toto rozhodnutí proto na snídani vařím velký hrnec houbové polévky i pro ještě spící Kořínky, zatímco Robert si z proviantní krabice konzerv vytahuje plechovku leča. Naši spolucestovatelé, kteří se mezi tím již též probudili, polévkou Obrazekani po včerejším „hřibogulu“ nepohrdají, takže už před desátou umývám poslední špinavý kus nádobí a pár minut na to společně míjíme už asi tisící zelenou ceduli E6 směrem na jihozápad. Pod převážně zataženou oblohou a po silnici vyznačující se poměrně silným provozem spořádaně s rychlostním průměrem lehce nad 60km/h pozvolna žvýkáme kilometry s několika pauzami, zapříčiněnýma opravami či kladením nového asfaltu na tuto strategickou komunikaci. Předjíždět zde naprosto nemá smysl, a když vidím reakce Obrazekdomorodců na dosti agresivní „myšky“ mladých Francouzů, tak už bych si asi netroufl předjet ani stojící parní válec. Až časem se dozvídám, že většina novějších aut určených pro tuzemský trh, je kromě běžného tempomatu vybavena i radarovou technologií umožňující nastavit si minimální zvolenou vzdálenost od vozidla jedoucí před vámi, čehož potom místní zlenivělí řidiči v součinnosti s automatickými převodovkami hojně využívají, a celé ovládání vozidla po té spočívá v otáčení volantem. Když jim však do této mezery někdo zajede, auto prudce brzdí za ně, takže jsou poněkud rozrušení a tuto frustraci si téměř automaticky kompenzují aktivací klaksonu. Poněkud velkorysejší jsou šoféři kamionů, kteří na dlouhých přehledných úsecích, které jsou zde bohužel zcela výjimečné, občas přibrzdí a kolonu vozidel za sebou pustí, ale i tak je mi naprosto záhadou, jak tento za volantem vesměs vystrašený národ mohl dát světu chlapa jménem John Haugland.....Obrazek

  Podél jezera Snåsavatnet se tedy přibližujeme do Steinkjeru, odkud již kolem slané vody Beitstadfjordenu pokračujeme na Verdal, Levanger a Stjørdal, kde tunelem podjíždíme vzletovou i pojížděcí dráhu mezinárodního letiště, vybíhající až do Trondheimského zálivu. Následuje dlouhý, zde zcela běžný most a 5-ti kilometrový, též zcela běžný tunel, za kterým se nachází mýtná brána. Zde přesně ve dvě platíme 30 NOKů a skrze další tunely přijíždíme na předměstí Trondheimu, kde stavíme na SHELLce a Obrazektankujeme ropu. Telefonicky kontaktujeme Kořínky, kteří se nám opět někam zatoulali, a udáváme orientační body pro zdárné setkání, které se poněkud nepochopitelně na první pokus daří. Při čekání si prohlížím přilehlou výlohu místního prodejce Škodovek, kde mě zaujala pěkná Octavia Scout 4x4 ve velmi nadstandardní výbavě za necelých 349 000 NOKů. Pokud naše informace o průměrné mzdě Norů nelžou, tak si na tohle vozítko domorodec vydělá více než 4x rychleji, než náš průměrný daňový poplatník. To mě trochu mrzí..... Moji pozornost tedy raději věnuji „naši“ bílé Oktávce, která konečně přijíždí a s jejížObrazek osádkou následně pořádáme lehký oběd, abychom posléze lépe odolali pochutinovým lákadlům v předraženém městě. Před třetí hodinou se společně vydáváme do centra někdejšího hlavního města a po zdlouhavém překonání přecpaných ulic zanecháváme auta v místním parkovacím domě. Naše kroky vedou nejprve k největší skandinávské katedrále Nidaros, kde jsou ukryty korunovační klenoty a následně na přilehlý, rádoby středověký trh. Celkový Obrazekdojem trochu kazí poměrně velké davy lidí, takže se raději vydáváme na historický dřevěný most Gamble Bybru přes řeku Nidelva. Ten byl v minulosti zvedací, ale po dosti necitlivé úpravě, včetně vyasfaltování mostovky, zbylo ze zvedacího mechanismu pouze torzo. Je to krutá daň požadavkům současné doby. Nabízí se odtud alespoň krásný pohled na původní dřevěná, až pěti patrová skladiště tyčící se nad řekou na ne zrovna bezpečně působících kůlech. Dále se vydáváme k tvrzi KristianstenObrazek Festning, která je však bohužel v částečné rekonstrukci, takže se alespoň kocháme krásnými výhledy na celý Trondheim. Protože ale nejsem velkým obdivovatelem středověkých památek a na návštěvu otáčivé rozhledny nemáme čas, zůstává pro mně z tohoto správního centra kraje Sør Trøndelag asi největší atrakcí mechanický výtah pro cyklisty vedoucí do kopce mezi mostem a tvrzí. Funguje obdobně jako lyžařský vlek s tím rozdílem, že tažné lano je ukryto pod vozovkou, ze které vyčnívá pouze kotva pro nohu zhýčkaného cyklisty.  Cestou zpět se ještě v širokých pěších zónách zastavujeme u různých pouličních Obrazekochotníků a „šoumenů“, kteří se s nastraženými klobouky snaží upoutat pozornost a dobromyslnost kolemjdoucích. Exkurzi tohoto univerzitního města zakončujeme návštěvou samošky a s vědomím, že nás ještě čeká daleká cesta, se vrháme do parkhauzu pro auta, kde poplatek tentokrát vychází na přijatelných 36 NOKů. Ještě před šestou hodinou se hlavní výpadovkou orientovanou přímo na jih záhy napojujeme jak jinak než na E6, s úmyslem zkrátit vzdálenost od domova aspoň o 100 kilometrů, a přes Støren v řídnoucím provozu pokračujeme do Oppdalu, za nímž se noříme do překrásné krajiny národního parku Dovrefjell-Sunndalsfjella. Díky velmi kvalitní silnici se náš rychlostní průměr začíná zvyšovat na přijatelnou úroveň (Pavel ve velitelském vozidle na to šlape jak na varhany) a dnes již potřetí Obrazekpředjíždíme český kamion se sympatickým šoférem. Konečně na nás troubí někdo, kdo se u toho usmívá.... Pošilháváme po noclehu na divoko, ale opět se potvrzuje, že když už se z hlavního tahu objeví odbočka, tak vede k nějakému obydlí, v této oblasti spíše k srubu. O půl osmé zastavujeme na odpočívadle u železniční zastávky s pasoucími se ovcemi a naposledy máváme na náš již oblíbený kamion. Po krátké konzultaci se shodujeme, že je nejvyšší čas se zabydlet a tak bereme první použitelný, novotou zářící kemp v městečku Dombås. Je to spíše taková vesnička středisková na křižovatce E6 Obrazeka důležité silnice č.9 vedoucí k západním fjordům, pyšnící se železniční stanicí a lyžařským areálem. Obsazujeme stolek, stavíme stany a díky absenci kuchyně po delší době procvičujeme naše vařiče a klohníme večeře. Mates u toho dovádí na funkčním roztomilém autíčku a Princezna dává zabrat místní trampolíně. Protože ale máme za sebou kolem pěti set kilometrů, o které jsme se posunuli jižně, jsme vcelku rádi, když zažíváme nefalšovanou tmu a po půlnoci odcházíme spát.